Leden 2018

,,Čeho se bojíš?"

27. ledna 2018 v 21:09
Já osobně vnímám strach jako něco s čím si není radno zahrávat. Kde vlastně vznikl? Proč se někdo bojí a někdo ne? Nemluvě o tom, že každý máme strach z úplně něčeho jiného. Obecně si ale myslím, že hodně strachů a to hlavně mezí malými dětmi vzniká ze tmy. Já osobně jsem se tmy nikdy nebála. Prostě jsem brala, že tma je černá, že nic nevidím a nic jsem si raději nedomýšlela. Chovala jsem k ní určitý respekt, ale strach to nebyl. Ten ve mě vznikl až během školních let, kdy ve škole, ale i na táborech měli bezvadné nápady typu ,,bobřík odvahy". Po tmě šel človk sám, nikde nikdo, najednou vás někdo chytil za nohu, skočil na vás ze stromu a s výčtem nápadů, jak děti vystrašit bych mohla pokračovat. Fakt hrůza. Teď když jsem dospělá, vidím to jinak, ale jako malé dítě, chodící na první stupeň ZŠ to vnímáte vše úplně jinak. Díky těmto legráckám ve mě strach ze tmy začal vzrůstat.

Jednoho pěkného večera nás taťka vzal pozorovat hvězdy. Zvolil cestu přes les a ve mě vzrůstal strach. Otočil se na mě a řiká:,,Čeho se bojíš?" Hrklo ve mě, ale rozhodla jsem se přiznat. ,,Tati, já se bojím tmy". Tmy? A proč? Tma ti nic neudělá, tma sama o sobě zlá neni. Jestli se máš čeho bát, tak je to zlých lidí v té tmě, ale tmy určitě ne. Už tehdy ve mě ta myšlenka nechala hluboké poznání. POznání toho, že si strachy mezi sebou budujeme sami. A že se opravdu nemáme proč bát tmy, ale toho, co v ní číká a to lidí. Protože jen oni dokáží vymýšlet tak stupidní hry typu bobřík odvahy, jen oni jsou schopni lidi napadat, krást jejich majetek a ubližovat zvířatům a nespočet dalšího. Tma není nebezpečná. Tma je kouzelná. Kort, když jdete pozorovat hvězdy a nikde nesvítí ani jedna lampa. :)