Květen 2017

"Když se nikdo nedívá"

15. května 2017 v 21:37 | Alexandra
Téma týdne mě přivádí k zajímavé myšlence. Jedná se o sousedy, respektive sousedské vztahy. Ono je vlastně asi jedno, jestli jde o panelákové byty, řadové domky či samostatně stojící domy. Ať chcete nebo ne, všude máte nějaké sousedy. A kde jinde jste tak na očích, jako právě na balkóně panelákového komplexu nebo na své vlastní zahradě?

Na světě jsou různí lidé. Jsou lidé, kteří vyhledávají společnost a rádi se druží. Opakem jsou lidé, kteří mají rádi ,,svůj teplý smrádek" když to tak řeknu a společnost dalších lidí příliř nevyhledávají. Já osobně miluju soukromí a to především na své zahradě. Ta zahrada je moje, proto jsem si ji koupila. Ráda na ní trávím čas se svým mužem, synem, ale i celou rodinou, která nás jezdí navštívit. Co mi ale vadí, jsou šmíráci. Když si kupujete barák, ani vám to nedojde, nastěhujete se, pár let v domě žijete a nakonec zjistíte, že vaše zahrada vám nezajišťuje dostatek soukromí a že jste se nastěhovali právě vedle šmíráka, pro kterého je očividně váš život zajímavější, než ten jeho. My měli ,,štěstí" a jsme obklopeni samými důchodci, kteří s úctou k nim nemají nic lepšího na práci, než nás sledovat, případně nás nahánět u plotu. Jednou jsem narazila na zajímavý článěk týkající se soukromí na zahradě. Velmi mě na něm pobouřila věta: ,, Neměli bychom si své zahrady nechat obehnat neprůhlednými ploty, mohlo by to ukazovat na naše špatné mezilidské vztahy".

Upřímně je mi totiž nejlépe na naší zahradě právě tehdy, když se nikdo nedívá. Potřebuji soukromí a klid, pro relaxaci, pro řádění se synem. Potřebuji ořezávat vzrostlé túje a čistit bazén ve chvílích, kdy nejsem pod drobnohledem, když se nikdo nekouká. A když už se ty lidi koukají, ať si raději své komentáře nechávají pro sebe. Co mě totiž spolehlivě dokáže otrávit život je sousedka za záclonou sledující každý můj krok. Při nejbližší příležitosti si u plotu odchytává mého rok a půl starého syna, který k ní absoltuně nechce. Nějaká stará paní ho v tomto věku opravdu nezajímá a má lepší věci na práci, než jí dělat cvičenou opičku. Absolutně mi nevadí sousedy slušně pozdravit, prohodit pát zdvořilostních vět, nebo jim něco půjčit či pomoc. Co ale výsostně nesnesu je nerespektování soukromí a jakmile má někdo barák obehnaný neprůhledným plotem, tak ho chápu. Jeho zahrada, jeho pravidla! Sama mám v plánu svou zahradu co nejvíce chránit před soukromím, jelikož tak, jak je to teď je to už neúnosné.

"Hranice normálnosti"

14. května 2017 v 7:48 | Alexandra
Kde vlastně leží ona pomyslná hranice normálnosti? Kde bychom ji všichni mohli najít? Ať se na to snažím přijít jakkoliv usilovně, tak vám na rovinu musím říct, že nevím. Nikdy jsem si totiž nepřišla takzvaně "normální". Upřímně mám totiž mnohdy pocit, že mi připadají normální věci, které ostatním připadají krajně nenormální.

Dá se to krásně popsat na několika příkladech. Několik dnů u nás přespával můj bratr. Zatím co mně přišlo normální jít si lehnout po vytuhnutí dítěte kolem jedenácté hodiny, on se domů vrátil ve tři ráno z pařby, pustil si film a po jeho shlédnutí jel do práce. Co je v tomto případě normální? Kde je ta hranice? Je normální ponocovat a nejít spát, nebo jít spát ještě před půlnocí? Ano, odborníci a vědci na to mají svá měřítka, své tabulky, co je a není normální. Mně se to ale vůbec nelíbí. Poslední dobou už mě to totiž přestává bavit. Nikdo nemá právo soudit to, co děláme. Pro každého je hranice normálnosti někde jinde.

Existují i velmi vtipné hranice normálnosti. A to například v jídle. Můj manžel miluje olomoucké tvarůžky s chlebem namazaným máslem a zapíjí je mlékem. Pro mě naprosto nepředstavitelná kombinace. Za to já dokážu sníst knedlo vepřo zelo a zajíst to zmrzlinou. Každý máme jiné chutě, jiné zvyky a návyky a jen proto to přece neznamená, že by to, co má rád ten druhý nebylo "normální". Podle mě je normální vše, čím nikterak neubližujee druhým. Nehledě na to, co je zrovna vepsáno v pomyslných tabulkách! ;)

"Chvilka pro sebe"

4. května 2017 v 22:23 | Alexandra
Nikdy jsem se příliš nedokázala vcítit do lidí, kteří se nudí. Sama jsem nudu dá se říct nikdy nezažila. I když jsem čekala v těhotenství na dlouhá vyšetření, tak jsem se vždy dokázala nějak zabavit. Například jsem si s sebou vzala notebook s filmem. Postupem času si ale myslím, že troška nudy je zdravá a mnohdy nám může hodně přinést. Jen tak si sednout, koukat ,,do blba" a nedělat nic. Vypnout myšlenky a vychutnávat si to ticho a klid.

Nikdy jsem netoužila tak moc po chvilce pro sebe jako teď, když jsem se stala matkou. Čím starší mé dítě je, tím méně toho času je. Poslední dobou mám pocit, že nerušenou chvilku pro sebe mám akorát tak v autě na cestě za zubařem. Bohužel i v tom autě jsem ale v totálním stresu. Jedu pozdě, nestíhám, narazím na kolony, v rádiu nehrajou nic pořádného, zkrátka je to na pytel. Moje ideální chvilka pro sebe by vypadala tedy asi takto. Měla by minimálně 30 minut. Taková hezká, delší chvilka. Měla bych při ní v ruce šálek lahodné kávy a nějaký dokonale upečený věneček z odpalovaného těsta, s krémem a výbornou polevou. Ležela bych v horké vířivé vaně a vše bych si to slastně vychutnávala. Z vody by voněla pěna a všude kolem by bylo ticho. Ach...dřív těchto chvilek člověk využít neuměl, zdá se mi, ale teď bych ji více než ocenila. :)