Duben 2017

TAKOVÉ TY FIREMNÍ NESMYSLY

29. dubna 2017 v 14:36 | Alexandra
Nevím jak u vás ve firmě, ale u nás ve světě IT se neustále konaly nějaké tématické firemní večírky, teambuildingy či seznamovací akce. Já jsem nikdy podobné ,,atrakce" nevyhledávala. A upřímně by mě zajímalo, u koho najdou zastání takoví lidé, kteří tyto akce nemají rádi. Nejsme totiž každý stejný a každému se nemusíte trefit do noty. Já osobně chápu, že to někoho láká a baví, ale kdo chápe mě? Upřímně? Přijde mi že nikdo.

Nerozumím totiž tomu, jak je možné, že v 21. století, kdy pěstujeme homeoffice, tykáme si se šéfem, můžeme říci svůj názor na hlas, aniž by nás někdo vyhodil, tak že přes toto vše má někdo potřebu nás do nějakých akcí tlačit. Já osobně je takzvaně přežívám. Najdu si tam lidi, které znám a s těmi se bavím. Všichni ostatní mi jsou ukradení. Zaprvé se s nimi pracovně nemám šanci potkat a zadruhé mám mimo firmu kamarádů až až, nepotřebuji hledat nové. Ochotná a milá jsem tak jako tak na každého kdo za mnou přijde, nepotřebuji se proto seznamovat napříč celou firmou o 200 zaměstnancích.

Tudíž mám takový pocit, že se dané akce míjí účinkem a to hlavně z toho důvodu, že když na ně musí chodit takoví lidé, kteří je nemají rádi, tak se pro ně stejně nic nezmění, nic nového jim daná akce nepřinese. I když to se pletu přinese. Přinese jim další čas strávený v práci, zkažené celé odpoledne a nervy v kýblu.

A tak bych radila všem šéfům, zamyslete se, jestli jsou pro vás účasti všech na těchto akcích nezbytně nutné. Případně si je asi rovnou zahrnujte do pracovní smlouvy. Já se totiž nevzdám a hodlám nadále proti povinným firemním akcím bojovat. Já se nevzdám! :)

"Život v bublině"

27. dubna 2017 v 22:11
Jsem pyšná na to, že žiji takzvaný "život v bublině". V té mé bublině se cítím v bezpečí a šťastná. Jakmile vyjdu mimo ni, není mi příliš dobře. Jakmile se někdo cizí dostane do mé bubliny, mám úplně ty samé pocity. Co tam sakra dělá? Já do své bubliny totiž nepouštím jen tak někoho! A i přesto se do ní spoustu lidí snaží dostat. Proč vlastně? Jak jednoduchý by byl život, když by si každý hleděl té své bubliny a nesnažil se x-krát dostat do té vaší. A to i přesto, že jeho snahy neúspěšně odrážíte.

Řekla bych, že je život příliš krátký na to ho trávit s lidmi, se kterými nám z nějakého důvodu není dobře. Já osobně nejsem typem člověka, který by si pěstoval kamarády proto, aby mohl využívat jejich pomoci. Mám svou rodinu, své nejbližší a na ostatní lidi kolem jsem již zanevřela. Né úplně, ale do své bubliny si je zkrátka nepouštím. Každý jsme časem zjistili, že jsme někde jinde. Dříve či později jsem se stala pouhou vrbou či obětí, která slepě plnila úkoly a pomáhala, ale akorát mě to vysávalo a nic z toho. Člověk nemůže jen dávat, člověk musí občas i dostávat. Jinak vyhasne, jako čerstvě politý ohěň.

Občas je tedy dobré se zamyslet, jestli není v našich životech potřeba udělat čistku. Probrat přátele na facebooku, telefonní kontakty a další seznamy, kde máme své přátele a známé. Já časem přišla na to, že spolehnout se mohu nejvíce na svoji rodinu. Na svého manžela, na svoji mámu a další. Všem bych například přála tak obětavého bráchu, jako mám já. I kdybych měla miliony přátel, ani jeden z nich by mi ho nevynahradil. On je rodina, on je má krev a on by i o půlnoci vstal a přijel by mě tahat z pangejtu. Málokdo má to štěstí, jako já.

Nevím jak vy, ale já už se občas cítím přehlcena všema těma pozvánkama někam, na něco. Mám ráda svůj život ve své malé bublince s mými nejbližšími a i tak je nemám čas vídat tak často, jak bych chtěla. Den nemá 48 hodin a my si pečlivě musíme vybírat, komu ten svůj čas věnujeme. A v mém případě i koho do své životní bubliny pustíme.

"Hloupí lidé"

20. dubna 2017 v 22:05 | Alexandra
Kdo vlastně jsou? Žijí vůbec mezi námi? Kdo posuzuje, jestli hloupí jsme a nebo nikoliv? Komu náleží toto výsostné právo?

Neříkám, že mi náleží to soudit, ale pro mě osobně, a je tím myšlen můj subjektivní názor, jsou hloupí takoví lidé, kteří si šlapou po svém vlastním štěstí, ale dávají to za vinu všem kolem sebe. Přitom by kolikrát stačilo otevřít oči, rozhlédnout se a postavit se čelem ke svému vlastnímu životu. Zamést si před svým vlastním prahem. Proč je pro ně důležité svalovat svá selhání na druhé? Takový člověk mi přijde vážně hloupý.

Nebudu jmenovat, ale uvedu pář příkladů. Možná, že v nich také najdete někoho ze svého okolí. Nevím, jak vy, ale já tomu nerozumím. Chování těchto lidí jde mimo mě. Tak například Petr. Petr se zamiloval v době, kdy již jeho vztah s jeho současnou přítelkyní skřípal. Chtěl se s ní rozejít a začít si s dlouholetou kamarádkou, se kterou se léta vztahově míjeli a nyní přišel ten správný čas na jejich vztah. Bohužel/bohudík, jeho současná partnerka otěhotněla a on se tedy zachoval jako správný chlap a zůstal s ní. Nevzali se, neplánují druhé dítě, každý týden procházejí vztahovou krizí, křičí na sebe i své dítě, které je tomu všemu svědkem, ale jsou spolu. Petr všude chodí a říká jak je nešťastný, jak je zamilovaný do někoho jiného, ale bojí se neznáma, bojí se ztráty dcery. Já to na jednu stranu chápu, že to není vůbec jednoduché, na druhou stranu, je lepší mít dítě v nešťastném vztahu, nebo je lepší, když jdou rodiče od sebe a dítě mezi nimi sice pendluje, ale oba jsou spokojení?

Těch lidí je spousta. Mám mnoho takových příběhů. Zmínim ještě jeden. Nejmenovaný slavný umělec malující obrazy po xxx let. Nádherné obrazy, o které byl celý jeho život zájem. Na stará kolena pláče nad svým dílem a říká si: ,,Vždyť já vše co měl rozdal za půl darma a těm lidem to vydělalo majlant. Já teď žiju v ubohém 3+1 a musí mě živit dcera, z důchodu bych nevyžil. Byl jsem tak hodný ke všem, tak laskavý a kde teď jsem." No kde teď je? Může si za to sám? Někteří lidé kolem nás jsou zkrátka svině a nevyplatí se být vždy za dobráka. Občas je potřeba vyhrnout rukávy a jít si tvrdě za svým, abychom mohli být šťastní a abychom nepatřily mezi ty hloupé, kteří si dle mého názoru šlapou sami po svém štěstí.

"Teď mám slovo já"

11. dubna 2017 v 23:49 | Alexandra
Dle mého názoru je to jedna z věcí, která nám mnohdy není dovolena. A nebo dovolena je, ale mi se stydíme nebo nám to je ze společenských důvodů trapné. Zkrátka a dobře nám není vždy, kdy bychom chtěli, dovoleno mít slovo. Kolikrát bychom se chtěli vyjádřit, ale nemůžeme. Je nám to blbé, trapné, nehodí se to, nemáme prostor atd....Jako by říct svůj názor náleželo jen těm nejvyšším. Jako třeba panu prezidentovi, politikům, šéfovi, učiteli, naší mamince nebo tátovi...Zkrátka všem, před kterými musíme sklopit uši a mlčet. A podle mě to není fér. Každý by měl mít nárok na to mít slovo. Ať se jedná o batole, které se ještě dorozumívá řevem, nebo žvatláním, nebo ať jde o bezdomovce na ulici. Nikomu by nemělo být toto právo odepřeno. Vždyť je to tak jednoduché a zároveň tak složité. Né každý má potřebu vás a váš názor respektovat a vyslechnout si ho.

Když bych tedy jednou dostala slovo já, vypadalo by to asi takto: Starejte se prosím všichi bez výjimky o sebe. Do mého života vám nic není. To jak žiju, s kým žiju a co dělám je pouze a jedině moje věc, potažmo věc mojí rodiny. Nezajímají mě pomluvy ani co si o mě kdo myslí. Jsem někdo, kdo nejde s davem, ale jde proti němu. Jsem někdo, kdo bojuje se stereotipy. Jakmile miluji, miluji celým srdcem a za své nejbližší bych položila život. Nechte mě prosím žít a raději si mě nevšímejte, než abyste mě měli tendence poučovat. Potřebuju a chci si nabýt pusu sama. Jsem neponaučitelná. Mám vlastní rozum a vlastní hlavu, nevnucujte mi své názory. Ráda si vás vyslechnu, ale stačí mi to řícr jednou. Nemám potřebu dělat hned to, co se mi řekne, nejprve se potřebuji sama rozhodnout. I já jsem jen člověk, chybuji, hledám se, měním se a snažím se být lepším člověkem. To ale neznamená, že se mnou může někdo manipulovat. Jsem svá. Když mě necháte žít a nebudete se mě snažit měnit a ovlivňovat, tak ze mě nejspíš jednou něco bude. A když ne, tak co se stane? Hlavní je, že můj život bude šťastný a naplněný. A co je víc?

"Zavři oči, padá hvězda"

3. dubna 2017 v 17:24
Já nevím proč, ale při přečtení si názvu tématu týdne mě okamžitě napadne knížka ,,Hvězdy nám nepřály". Přitom sami o sobě si hvězdy spojuji spíše se štěstím. Za to knížku ,,Hvězdy nám nepřály" mám spojenou se smutně končícím příběhem, za to úžasně romantickým a věcným. Už od mala mi vždy rodiče říkali:,,Zavři oči, padá hvězda a něco si přej". Nikdy jsem to přání potom neměla vyslovovat nahlas, jelikož by se mi přece nemuselo splnit. Ale to jsem si nepřála. Já jsem chtěla, aby se mi splnilo. Ani už nevím, jestli se mi kdy má přání splnila. Mnohdy jsem si přála, aby se ti, co už mezi námi nejsou měli na onom světě dobře. Taky jsem si přála klasiky typu ať jsme všichni zdraví a finančně zaopatření. U spousty z těch přání nikdy nezjistím, zda se splnily. To ale nevadí. I když nedodržuji veškeré možné tradice, které se dodržují na Vánoce, Velikonoce atd...tak tudle tradici si v sobě nosím a budu ji dodržovat do konce života.

Hvězdy jsou pro mě překrásným osvětlením noční oblohy. Vidím v nich jistou dávku romantiky a naděje. Když některá z nich spadne, něco si přeju a věřím, že se mi to splní. Bez hvězd už si svůj život nedovedu představit a každý den děkuji něčemu vyššímu tam nahoře, že mám možnost vidět hvězdy často, jelikož nebydlím v osvětleném městě, ale na vesnici, kde dávají lišky dobrou noc. Doufám, že i mé děti a děti mých dětí budou znát hvězdy a budou si při jejich pádu něco přát, hezky se zavřenýma očima a plni očekávání, že se jim to třeba jednoho dne splní.