Březen 2017

Proč to prostě řeší?

29. března 2017 v 15:47 | Alexandr
Někdy mám pocit, jako by každý kolem mě jen neustále něco řešil. Řeší se vztahy, řeší se práce, řeší se zdraví, řeší se rodina atd, atd...Je toho nespočet. Někdy už mi jde z toho hlava kolem. A někdy už mám zkrátka pocit, že už další řešení nesnesu, že mi při nejmenším exploduje mozek. Jako už by ten svět bez řešení dále nemohl existovat. Jakmile by se přestalo řešit, tak bychom vymřeli.

Upřímně nedám dopustit na chvíle, kdy je mé dítě v pohodě a já se můžu v klidu najíst. Je vypnutá televize, nehraje muzika, malej si spokojeně vrní v koutku u hraček a já jím. Vnímám ten krajíc chleba, máslo na něm a šunku a usrkávám k tomu heřmánkový čaj. Přemýšlím, jak je na tom světě hezky a jak dobrá ta večeře je. Prostě idylka. Opakem toho je, když nás přijede navštívit rodina. Sedím, mám na talíři večeři a ani přesně nevím, co jím a kolik toho jím. Vedle mě sedí moje maminka, která má ještě vše na talíři, řeši, komu všemu by měla zavolat, jelikož má telefon plný nepřijatých hovorů. Do toho vyřizuje esemesky, kouká na facebook a řeší, jestli všem večeře chutná. Já se snažím odpovídat, sledovat u toho televizní noviny, hlídat dítě, které roztěkaně běhá od jednoho k druhému a jsem absolutně mimo svou kůži, prostě nesvá.

I v dnešní hektické době je pro mě zkrátka důležité si najít čas se v klidu najíst. Najít si čas na ticho a klid bez techniky. Vychutnávat si své dítě, vychutnávat si jídlo či společnou konverzaci. Příliš mnoho vjemů je už na mě zkrátka moc. Nepotřebuju být servaný člověk, co pořád něco řeší. Je mi ukradené, co dělají sousedi, neřeším, kdo se s kým vyspal a co kdo kdy dělal. Na to mi můj život přijde až moc krátký. Někdy méně řešení znamená více volného času na takové ty obyčejné věci, na které věčně nemáme čas. ;)

"Zkouška ohněm"

28. března 2017 v 10:03 | Alexandra
Zamýšlím se, co v mém životě pro mě byla ta největší zkouška ohněm. Pro odpověď nemusím chodit daleko. Napadá mě po pár minutách této úvahy. Největší zkouška ohněm v mém životě bylo bezpochyby narození mého syna. A tím narozením nemyslím samotný porod. Porod byl totiž, řekla bych, to nejjednodušší, co jsem s ním zatím zažila. Protože trvá jen pár hodin. Při troše štěstí a optimismu ani moc nebolí a ještě si po něm domů odnesete ten nádherný, maličký, vrnějící uzlíček. A nebo také ne a přinesete si nečasovanou bombu, které stačí málo a okamžitě vybouchne. Nevím, jak je to možné, ale my jsme v loterii života vyhráli ten druhý případ.

Nechci, aby to vypadalo, že svého syna nemiluji, ba naopak, je pro mě vším a udělala bych pro něj vše! ALE nikdy by mě nenapadlo, že jeho narození pro mě a mého manžela bude znamenat absolvování té nejtěžší životní zkoušky. Né že by nebyl úžasnej a roztomilej a dokonalej.To on samozřejmě byl a je. Nikdy by mě ale nenapadlo, kolik problémů a patových situací s ním zažijeme. V rodině jsem zažila již dvě malé děti, jedno z nich byla dokonce má sestra, ale ani jedno z nich nebylo takový exemplář, jako to moje vlastní. Nebudu zabíhat do detailů. Prostě a jednoduše. Děti přece pláčou, protože jim něco chybí, něco je trápí. No a náš malej kňoural, plakal, řval snad celý první rok života, pak začal být úžasnej a jakmile mu začaly růst další zuby, tak se celá situace začala opakovat. Nemyslím si, že bychom byli špatnými rodiči, ale zkrátka asi bylo na čase, abychom si touto zkouškou ohněm prošli. Máme přece, co jsme chtěli a to dokonalý malý klon nás dvou.

I přesto vše našemu synovi jednou poděkuju a řeknu mu, že tadle zkouška v našich životech byla sice tou nejnáročnější, ale zároveň nejúžasnější. On je naše vše a za to vše nám stojí. Svůj život bych nevyměnila a své dítě také ne, jen bych si do budoucna přála více klidných nocí a méně křiku, tak snad se zadaří. :)

"Den, kdy zmizelo slunce"

19. března 2017 v 19:47
Všichni jsme to tak nějak očekávali. Nechtěli jsme na to myslet, jen ta pouhá myšlenka v nás vyvolávala ty nejhorší pocity, jaké si jen dovedete představit. Když byste si představili, že vám někdo řekne přesný den, kdy zemřete a vy na něj budete jen suše čekat. Tak přesně takové pocity jsme měli. Jen s tím rozdílem, že jsme nevěděli přesně kdy, ale mělo to být brzy. To bylo jisté a nevyhnutelné. Mluvilo se o tom všude. Ráno, když jste si byli zaběhat a zastavili se cestou zpět na kávu v místní kavárně. Hned od rána se tam o tom klábosilo. Všichni měli ve tvářích vyplašené výrazy plné beznaděje. Co jsme si ale sakra všichni mysleli? Že tu bude s námi věčně? Že mi tu budeme věčně? Že tu budou žít naše děti a děti našich dětí a jejich děti? Že to vše bude do nekonečna? A co je vlastně nekonečno? Můžeme to posoudit? To nekonečno se teď totiž stalo konečnem. Jak překvapivé.

Ten den byl jako každý jiný a přeci jen byl něčím jiný. Nikdo by nehádal, že zrovna ten den bude TÍM dnem. Dnem s velkým D. Zamyslete se a řekněte mi, co byste dělali, když by se kolem vás šířili zvěsti, že Slunce má v plánu zmizet. Asi byste si ťukali na čelo a říkali si jooo, to je zase nějaká rádoby vtipná senzace. No ale opravdu. Co když by to byla pravda? Protože bez Slunce přeci není život. Slunce je tak důležité. Bez něj, jako bychom nebyli. A já to zažil. Dožil jsem se toho. Jednoho dne nám Slunce zmizelo. Prostě se vypařilo jako by nic. Jako by už bylo unavené tím pohledem na naši Zemi. Jako by už nechtělo vidět všechno to příkoří, které se na Zemi dělo. A nejen příkoří, ale i radosti a strasti našich běžných životů. Byl jsem překvapen, zděšen a zároveň šťasten. Nevím proč šťasten, asi proto, že všichni byli tak nešťastní. Země se okamžitě ochladila na -17 stupňů a nás čekal rychlý konec. Začali jsme odpočítívat hodiny, minuty i vteřiny. Všude byla tma.

Upřímně mě při pomyšlení na mizející Slunce zamrazilo po těle. Téma týdne je však psáno s malým s, tudíž nám může zmizet naše pomyslné životní slunce. Slunce našeho života. Buďto když oslepneme, nebo se dostaneme do situace, kdy už nemůžeme jít dál. Život nás dostane na dno. Upřímně si ale myslím, že je lepší zmizení toho životního slunce, které můžeme znovu naleznout, či nám s tím někdo může pomoci, než li zmizení toho skutečného Slunce, které už by navrátit nešlo.

Skvělý článek: http://zoom.iprima.cz/clanky/jak-dlouho-lide-prezili-kdyby-vyhaslo-slunce

Zakladni lidska potreba: chozeni na zachod

13. března 2017 v 19:58 | Alexandra
V zivote ma clovek nejruznejsi potreby. Potrebuje dychat, jist, pit, myt se, mit kamarady, lasku a tak dal. Nikoho by nenapadlo se nad tim pozastavovat. To je prece zaklad. Bez toho by clovek neprezil. Mozna se budete divit a mozna ne, ale pro nektere lidi je zakladni potreba typu dojit si na zachod absolutne absurdni. Proc o tom pisu. Chci, aby se dalsi lide postavili tem, kteri nechapou zakladni lidske potreby a nenechali je, aby jim vytvorili fobii typu mam strach si dojit na zachod.

Zacalo to uz v detstvi. Jedete nekam na dovolenou a tatinek vam rekne, vycurej se nez pojedeme, nebudu po ceste 10x stavet. To zna skoro kazdy. Nevim jak na vas, ale na me to pusobilo dost stresove. Byla jsem ve stresu, co kdyz se mi bude chtit na zachod a tatka nezastavi? Jakmile jsme jeli se skolou do ciziny a ridic nam oznamil, ze se bude stavet po trech hodinach, naskakovaly mi pupinky. To nebudu moci vubec pit, aby se mi nahodou nechtelo drive a ja to nemusela zadrzovat. A tak me to od detstvi provazelo cely zivot. Strach z toho, ze chtit jit na zachod je spatny a omezujici a nesmim tim druhe lidi zatezovat. Jakmile jsem jiz byla dospela a vdala se, setkala jsem se s timto problemem zase. Prijeli k nam na navstevu tchanovci a neresilo se nic jineho, nez ze museli babicce 2x stavet na zachod behem 4 hodinove cesty a proto jedou tak pozde. Dale jsem se s tim setkala v praci, kde jsem ale narazila na opacny pohled.

V praci nam zacaly sluzebni cesty z Plzne do Prahy a ja uz predem mela hruzu z toho, jak si dojdu na zachod. Era jezdeni autobusem se me vyhla, tudiz jsem mela jezdit s kolegy autem. Jak sakra kolegovi rict, ze nevydrzim jet do Prahy 3 hodiny v kolonach bez zastaveni na zachod? No hruza!!! Nakonec jsem mu to napsala v sms a on me svou odpovedi prekvapil. Ze pry resim kraviny a ze je jasny, ze mi zastavi na kterekoliv benzince nebo v Ikee na Zlicine. Ufff, ulevilo se mi.
Pro nektere lidi je prirozene, ze se jinym muze chtit na zachod, ale pro spoustu lidi to je proste jakysi pro me nepochopitelny problem. Mym odskocenim na zachod se muzeme zdrzet maximalne 5 minut jizdy. Coz je zanedbatelna doba. Absolutne nechapu, proc nekdo, kdo vydrzi bez zachodu pul dne ma potrebu shazovat ty, co proste behaji casteji. Je to zakladni lidska potreba a prijde mi vylozene hnusny delat lidem traumata, vysmivat se jim a odmitat jim stavet na zachod. Diky takovym lidem jsem mela dlouhou dobu problemy si vubec rict, ze potrebuju a jeste ted se s tim hodne peru.