Únor 2017

"Nejdůležitější orgán"

18. února 2017 v 19:26
Když se zamyslím nad tím, jaký orgán je pro mě v životě vlastně nejdůležitější, tak mě okamžitě napadají hned dva. Jedním z nich je mozek a jedním srdce. Když bychom braly orgány jako zdroje života, tak bych se samozřejmě rozhodovala jinak, ale já to beru z pohledu života jako takového. Toho života, který žijeme a ve kterém se musíme dennodenně rozhodovat. Já nevím jak vy, ale já jako rozená váha mám s rozhodováním problém. A když se do toho ještě přidá mozek a srdce, se svými nápady, tak jsem úplně v koncích.

Abych totiž řekla pravdu, moje srdce a můj mozek mi každý radí pokaždé něco jiného. Například v lásce. Mozek si postaví hlavu a řekne mi, ať se na toho prevíta vykašlu, že mě bude podvádět pořád do kola. Srdce mi naopak radí, ať s ním zůstanu, že z toho přece může být láska na celý život a že už to určitě nikdy neudělá. Vždyť přece chybama se člověk učí? Nebo ne? No samozřejmě, že to ten kluk udělal znovu a né jen jednou. A já blbá poslechla srdce a odpustila mu. No ale upřímně? Příště to udělám zase a zase a vždy poslechnu srdce. V každé každičké situaci u mě vítězí. Asi už to jinak neumím a jsem úplně marná a nenapravitelná optimistka, ale já srdci věřím a beru ho jako důležitější. A i když se považuji za celkem chytrého člověka, co si nenechá kadit na hlavu a který má schopnost logického uvažování, tak ty srdeční záležitosti mi jsou i přes to vše nějak bližší. A tak když přede mnou stojí veliké rozhodnutí, tak na mozek nekoukám. Rozhodnu se srdcem a jen čekám, jestli si tu pusu zase natluču a nebo jestli vše bude sluncem zalité. Jak to máte vy? ;)

,,Konec cesty"

11. února 2017 v 20:07
Za celý náš život ujdeme mnoho cest. Každá z těch cest má někde nějaký konec. Některé z nich jdeme dobrovolně, jiné z nich jít zkrátka musíme a další jdeme a ani nevíme proč. Jdeme cestu za kariérou, jdeme cestu lásky, jdeme cestu života nebo například cestu přátelství. Těch cest je opravdu mnoho, ale ani jedna z nich není méně důležitá než ta další. Všechny jsou důležité. Občas ta cesta někde končí, ale to neznamená, že by jinde nemohla začít znovu. A tak pořád chodíme a chodíme, někdy dokola, někdy delší dobu zůstaneme na jedné z nich. Občas nám to může připadat nekonečné, občas nám to naopak rychle uteče. Jedno mě ale zajímá. Když bysme každý věděl, že například zítra bude končit naše cesta života, co bychom udělali?

Představte si, že máte podlení den, než váš život skončí. Co byste tento poslední den dělali? Navštívili známé? Navštívili rodinu? Byli sami? Koupili si srašně drahou věc? Nebo byste šli do práce a dělali, jakože se nic neděje? Ať by to bylo, co by to bylo, jistě by ten den byl něčím výjimečný. I tak si myslím, že je lepší, že to nevíme, jelikož jsou věci, na které se připravit nemůžeme a nebo raději ani nechceme. Kolikrát je lepší, když se věci dějí spontánně a nevědomky. Mohli bychom se tak svým rozhodnutím připravit o něco, co by zkrátka mohlo stát za to, i když by se jednalo o ten poslední den.

"Žijeme v iluzích"

1. února 2017 v 19:24
Upřímně? Děláme si to sami. My sami lidé si navzájem předhazujeme iluze. A poté v nich žijeme. Vemte si například takovou seznamku. Kolik lidí tam o sobě napíše pravdivé informace? Řekla bych, že malá hrstka z nich. To samé naše pracovní životopisy. Kdo si ho někdy trošku nepřikrášlil a nepolepšil si? Občas člověku přijde, že je život jedna velká iluze. Každý máme nějakou svou iluzy a mnohdy jí dokonce sami uvěříme, jako by to byla pravda.

Podle mě je nejdůlěžitější si to vůbec uvědomit a připustit si to. Svět kolem nás a život samotný není dokonalý.Lidé kolem nás lžou, vytvářejí iluze a hrají si na něco, co nejsou. Né všichni jsou ale takový. Nejsme naštěstí všichni stejní. Někdo vytváří velké iluze a nutí v nich pak ostatní žít a někdo vytváří malé iluze, které jsou naprosto neškodné a nikoho nijak neovlivňují. Občas je hezké žít v iluzích. Myslet na to, že je svět celý růžový. Odprostit se od válek, od násilí, od smrti a tak dále. Myslet jen na to hezké, co nás těší a nedělá nám to vrásky. Však žít v iluzi není trestné.

Víte kolikrát za život jsem slyšela větu:,,Nedělej si iluze....". A v duchu jsem si přitom říkala, ale já si je dělat budu! Protože iluze mě svým způsobem dělají šťastnější. Věřím, že i ta sebevětší iluze v mé hlavě jednou iluzí nebude, ale stane se skutečností. A o tom to přeci je ne? Věřit a věřit a věřit! :) I přesto, že vám po milionté-páté maminka řekne, ať si neděláte iluze, že vás ten nevěřník stejně zase podvede. I když vám přítel řekne, ať si neděláte iluze, že ten bezdomovec si stejně za vámi darované peníze nekoupí jídlo, ale cigarety. Pořád a pořád si tvoříme iluze, protože je díky tomu pro nás ta občasná krutost života snesitelnější a příjemnější. Tak iluzím zdar!