Leden 2017

"Jeden chybný krok"

23. ledna 2017 v 20:40
Nevím jak vám, ale mně už se to stale v životě nespočetněkrát. Udělala jsem vždy jeden chybný krok a vše bylo ta tam. A proč vlastně? Chtěl mě ten někdo tam nahoře potrestat? Chtěl, abych udělala onen chybný krok a později se z něj poučila? A proč vlastně někdo dělá jeden chybný krok za druhým a druhý neudělá ani jeden?

Když jde o zanedbatelné maličkosti, hodíme to většinou za hlavu. To že si obarvíme hlavu na příliš světlou blond, místo tmavší blond není až taková katastrofa. Buďto si vlasy přebarvíme, nebo je necháme odrůst. Co ale dělat v případě, že ten jeden jediný chybný krok zajistí, že si pokazíme celý život? Neexistuje na to univerzální odpověď. Dělat chybné kroky je lidské. Nejde je mnohdy vrátit zpět a nezbývá nám, než se z nich poučit. Já sama moc dobře vím, že bych nejraději spoustu svých chybných kroků vrátila. Je jich opravdu mnoho. Ale v tuto chvíli se tu nabízí jedno veliké ALE.

Když bych ty chybné kroky neudělala, žila bych stejný život, jaký žiji teď? Co když by se vše změnilo? Víte připadá mi to totiž jako puzzle. Jakmile jeden dílek přendám, nebudou ty ostatní již pasovat. Když bych se neodhodlala svého tehdy budoucího manžela naťuknout, že bychom se mohli vzít, třeba bychom se nikdy nevzali. A nebo bychom se vzali a zásnuby by proběhly na tajňačku a já bych byla překvapená. Ale třeba by potom to manželství ani nebylo šťastné. Když by můj manžel nestudoval 6 let na inženýra, ale sekl by s tím hned po bakaláři, tak jak chtěl, odstěhoval by se zpátky do svého rodného města, ale nepoznal by mě. Na druhou stranu by nestudoval další 3 roky něco, co mu nakonec jeden učitel zkrátka nedal.

Popravdě je spousta věcí, které by v našich životech šly udělat lépe, když bychom se o nich mohli rozhodovat znovu. Ale já si jen říkám, jestli bychom to opravdu udělali? Protože když tak nad tím přemýšlím, tak já nejspíš ne. Tak jak se to stalo je to nejlepší. I když to tak na první pohled nemusí vypadat. A kadá špatná zkušenost, která tím vznikla se přece počítá. Nevím jak vy, ale já se ze svých chyb vždy parádně poučím.

,,Fanatismus"

17. ledna 2017 v 13:35 | Alexandra
I přesto, že vím, co toto slovo znamená, nedá mi to a hledám si jeho doslovný význam. Fanatik je tedy někdo, kdo zastává pouze a jedině jeden směr a jakýkoliv ,,kompromis" vedoucí jiným směrem je pro něj nemožný. Já bych to ale neviděla až tak černě. Podle mě se i fanatici dělí na několik druhů. A hlavně. Myslím si, že né každý fanatik je neschopný kompromisu či alespoň ústního uznání, že jen ten jeho směr není ten jeden jediný správný. A také si myslím, že je důležité, že né všichni fanatici nás svým fanatismem musejí nutně ovlivňovat a nějakým způsobem nám ubližovat.

Toto slovo mi je dost nepříjemné a nesympatické. To ale neznamená, že na všech lidech, kteří jsou fanatičtí vidím něco špatného, to vůbec ne. Když je někdo fanaticky posedlý eko produkty a má je doma, používá je, dítě balí do látkových plen a má minimální produkci odpadu, tak je to přece v pořádku. Je to jeho věc. Do doby, než mi tento člověk přijde doma a začne vyšilovat, že mám po týdnu plnou popelnici, že jsem si dovolila vyhodit plastovou láhev od jaru do klasické popelnice a ještě jsem šla třikrát spláchnout záchod, aniž by to bylo potřeba. A tak tedy rozlišuji fanatismus a fanatismus. Podle mě jsme všichni svým způsobem v něčem trošku fanatičtí. Všichni jistě máme na něco nějaký svůj vlastní vyhraněný názor a jdeme si svým směrem. A vlastně mi to přijde správné. Jak by se nám totiž žilo ve světě, kde bychom byli všichni fanatičtí úplně stejně. A tak buďme fanatičtí a mějme své názory a své zásady, ale nenuťme je druhým a neodsuzujme je za ty jejich. Vždyť každý máme právo na svá vlastní rozhodnutí a postoje se kterými jsme v pohodě a se kterými jsme spokojeni.

"Slyšíš ten zvuk?"

7. ledna 2017 v 20:29 | Alexandr
Chodník byl zasněžený a na ulici nebylo po nikom ani stopy. Mohl jsem si vychutnat první kroky na zasněžené cestě. Lampy svítily a já si připadal jako sněhový král. Bílý poprašek se sypal a sypal. Kolik let jsem se tu neukázal? Už ani nevím. A v tom jsem ji spatřil. Stála u jedné z lamp a potahovala zrovna z cigarety. Usmál jsem se. Bylo to tak automatické. S ní bylo vždy vše úsměvné. Byla jediným člověkem, kterého jsem kdy miloval. Jaké štěstí jsem měl, že jsem ji mohl znovu vidět. Ano, měla manžela a měla dvě malé děti, ale teď právě teď jsem si nechtěl tu chvíli kazit. Teď byla totiž jen a jen moje. Vymysleli jsme si skvělý plán! Sejdeme se v noci, kdy už všichni kolem budou spát a zalezeme si spolu do nějakého opuštěného domu, kterých tu bylo nekonečně mnoho. Bude tam zima, ale i to nás bude naplňovat zvláštním vzrušením. Když už toho budeme mít dost, zajedeme si na místní vyhlídku a budeme se milovat ve vytopeném autě. Je to jak z románu a přesto to román není. Jednou to skončí. Jakmile začne svítat, budu ji muset pustit z náruče a nechat ji jít. Jít domů k němu a k dětem a já? Já budu muset opět jít svou cestou. Odcestuji někam za prací a dlouho, předlouho ji neuvidím. V mých myšlenkách ale bude, bude v nich každý den. Ach, ani netuším, že by v nich v budoucnu mohla být ještě víc, než tuším. Víc už to přece nejde, nebo ano?

Přijdu k ní, chytnu ji do náruče, tak jistě, jako bych to dělal každý, každičký den. Ona se usměje, zahodí cigaretu do sněhu a začne mě líbat. Po chvilce propleteme své ruce a jdeme hledat náš vysněný dům. Ten dům, který si zamilujeme, koupíme ho a zrekonstruujeme. Bude náš, jen náš. Budeme se v něm každý den milovat a nebudeme mít žádné starosti ani povinnosti. Nebudeme chodit do práce a budeme jen utrácet tu haldu peněz, která se mi za ta léta dřiny a odříkání válí na účtech. Nic přece není nemožné, nebo ano? A v tu chvíli ho spatříme! Ve světle lamp má bleděmodrý nádech zdiva. Je dvoupatrový a jeho dveře jsou přelepené páskou. Exekuce. To nás ale neodradí. Rozbitým oknem vlezeme dovnitř a ve tmě se snažíme rozkoukat. Jsme nejspíš v bývalém obývacím pokoji. Po chvilce se jakž takž rozkoukáme a procházíme obývákem do rozlehlé chodby. Všude je ticho, nikde ani živáčka. Jdeme tedy chodbou dál až najednou něco zaslechnu. ,,Slyšíš ten zvuk?" Řeknu jí a ona se na mě ustaraně podívá. V tom otevře dveře na konci chodby a zmizí někam pryč. Slyším jen ránu, křik a jakoby padala hromada dřev. Jakoby se mi zastavilo srdce. Volám:,,Eriko, Eriko, kde jsi?" Nic v té tmě nevidím. Šahám do kapsy pro telefon, ale není tu pořádně signál. Poslepu vyběhnu ven a křičím:,,Pomoc, pomoc," Ale nikdo tam neni, nikdo mě neslyší. Opět zkouším mobil a signál již mám! Dovolám se na záchranku a dál se již vše děje strašně rychle. Přijede policie, sanitka....Nekonečné vysvětlování, strach a obavy....

Po třech letech se vrácím na místo činu. Onen dům již není modrý, ale je matně růžový. Svítí se v něm a já přes okno vidím, jaká rodina v něm žije. Je tam žena, muž a dvě malé děti. Mohl jsem to být já a mohla to být ona. Dokonce i ty děti by mohly být naše, když by o další stála. Pro ni bych udělal cokoliv. Bohužel, nic z toho už nikdy nebude. Podělal jsem to. Je mrtvá a vše umřelo s ní. Nemá smysl si nic nalhávat, od té doby se vyhýbám lidem, nechci už nidky nikomu tak ublížit. Na její konto jsem poslal darem dost velikou částku, aby její muž a děti byli do konce života zaopatřeni. Vše jsem mu vysvětlil v dopise. Více už se sem nevrátím. Uvidím, kam mě mé nohy ponesou.