Březen 2016

,,Komedie života"

8. března 2016 v 17:55
V životě jednou za čas nastane spousta chvil, okamžiků, situací, které jsou velmi komické. Jsou takzvanou komedií života jako opak k tragédii života i když i s ní mají něco společného. Kolikrát je totiž komedie života myšlena ironicky. A tak ji vidím i já.

Vemte si už jen lidi, kteří nemůžou mít děti. Né že je třeba nikdy nemohou mít, ale když si je začnou plánovat a snažit se o ně, tak zjistí, že cesta za nimi nebude jednoduchá, ale naopak velmi trnitá a zarostlá. Budou muset zatnout zuby a xxx let čekat na zázrak, zda se jim vytoužený potomek povede počít. Naproti tomu jsou lidé, kteří děti mají a mají je jak na běžícím páse. Prakticky stačí, aby se o někoho ,,otřeli" a hned jsou v tom. O ty děti se nakonec příliš nestarají. V těhotenství berou drogy, pijí alkohol v nadměrné míře a to že přivedou na svět nový život, zázrak, krásný uzlíček štěstí nijak neřeší. No není toto komedie života? Není ,,komické" to, jak ten co by dítě miloval, zahrnul ho láskou a snesl mu modré z nebe, ale hlavně by mu zajistil krásný, plnohodnotný život dítě nemá a ten, co si dítěte neváží jich může mít kolik chce? Je to nefér, ale je to život, je krutý, je nespravedlivý, ale je to tak a my se s tím musíme smířit, musíme se s tí naučit žít.

Jako komedii života mi přijde i to, jak někteří lidé okrádají nemohoucí, postižené, nemocné či jinak hendikepované. Proč zrovna na nich si něco berou? Je to komedií života. Samozřejmě, že je pro ně snažší okrást nemohoucího, než okrást bohatého, který má svůj majetek jistě patřičně ochráněný. Je to nespravedlivé a pro mě je to další ,,komedie života".

Abych to shrnula. Komedií se v životě děje dennodenně strašně moc a na jejich výčet by nám nestačila kniha. Já ale věřím, že platí, že boží mlýny melou pomalu, ale jistě a na každého, kdo páchá zlo se vaří v pekle voda. :)

,,Zamknuté dveře"

1. března 2016 v 12:21
Je hodně věcí, situací, vztahů, příběhů, co se před námi schovávají za zavřenými dveřmi. Víte říkám si tak, že mnohé z nich by za nimi i měly zůstat. Neměli bychom se o nich dozvědět a neměli bychom se snažit je chápat. Dle mého názoru totiž nikdy nemůžeme vědět, co přesně se za těmi zavřenými dveřmi děje a kdo jsou ti lidé, kteří je zavřeli.

Existuje krásné rčení, které nám říká, že bychom neměli soudit druhé, dokud si nevyzkoušíme chodit v jejich botách. Podle mě je velmi pravdivé. Bohužel se jím ale mnoho lidí neřídí. Jak můžeme soudit vztahy druhých? Jejich životy nebo situace, ve kterých se nacházejí? Vždyť absolutně nemůžeme tušit, co za tím vším vězí. Vše se to děje tam, tam u nich doma za zavřenými dveřmi, za které nikdo z nás nevidí. Ano, vždy si můžeme vyslechnout obě dvě strany, mezi kterými ke sporu dochází, ale je to patent na to je soudit? Vždyť absolutně nemůžeme vědět vše! Kdo ví, kdo si co jak zbarvil k obrazu svému!

Za mě tedy můžu říct, NE! Nemůžeme vědět, co se tam dělo. Dokud by nám ti lidé ty dveře neotevřeli a my tam nebyli přímo s nimi. Je strašně snadné soudit druhé a radit jim, když nevíme, jak vše ve skutečnosti bylo. A nejspíš se to už nikdy nedozvíme, kort u situací, které se již staly.

Mnohdy si říkám, že je lepší nevědět. Kolikrát už lidem ublížilo, když se nakonec dozvěděli, co se za zavřenými dveřmi údajně dělo.