Červenec 2015

,,Jít s davem...."

20. července 2015 v 18:24 | Alexandr
Velmi zajímavé téma. Jít s davem se mnohdy zdá jako ta nejjednodušší varianta, kterou člověk může udělat. Jelikož jakmile jde člověk s davem, tak nemusí nikomu nic vysvětlovat, nemusí se nijak obhajovat. Když jde člověk skutečně s davem, tak je takzvaně ,,v suchu". Nijak nevyčnívá, není nijak odlišný od ostatncíh a nebudí tedy tolik zájem. Pro mnoho lidí je to tak snažší. A to i přesto, že ve skutečnosti by věci dělali jinak, v jistých situacích by se chovali jinak. Neudělají to ale. Ze strachu? Nejspíš se bojí, že by to něco znamenalo, když by ukázali své pravé já. Mají strach z toho, jak to druzí přijmou. Jak se k tomu postaví. Nemůžou totiž vědět, jak na onu jinakost budou ostatní lidé reagovat. Hodně lidí je zvyklých na určitě zvyky a tradice a jakmile někdo vybočuje, nechápou to a reagují povětšinou negativně. I já znám ale výjimky. Znám lidi, kteří nejdou s davem. Těchto lidí si nesmírně vážím a obdivuji to s jakým nadšením a vervou se staví proti davu. Vlastně proti haldě davů.

Jsem jedním z nich. Jsem jedním z těch lidí, kteří jdou hrdě proti davu a nestydím se za to. Líbí se mi ty vyjukané pohledy. Víte jsem na sebe pyšný. Kdo o sobě tohle může říct, že se postaví všem a všemu a jde si tvrdě za svým, i když se setká s odmítnutím, nepochopením a někdy i terorem. Terorem ze strany druhých a to především psychickým. Je to těžké, neříkám, že ne. Kolikrát už jsem si řekl, že by bylo snažší hrát tu hru s ostatními a jít s davem s nimi. Bohudík mě tato myšlenky ale vždy hezky rychle přejde a sílu mi v těchto chvílích dodávají i lidé, kteří mě za moji paličatost a odhodlání obdivují. Obdivují, že dokáži to, co by oni moc dokázat chtěli, ale nemají dost sil a odhodlání dokázat to.

Jít s davem jde v mnoha ohledech. Co sleduji ve svém blízkém okolí, většina lidí jde s davem co se týče klasických rodinných věcí. Dva lidé se potkají, chodí na rande, stanou se z nich kamarádi, partneři, milenci...Po pár měsících či letech se sestěhují, zasnoubí, vezmou si hypotéku, postaví barák či si koupí byt, vezmou se a zasadí strom, nakonec si začnou postupně pořizovat zvířata a v dalším levlu i děti. Klasický obrázek. Kolem mě jsou ale lidé, kteří tradice velmi elegantně obcházejí a i když na ně lidé koukají skrze prsty, nebo je nechápou, oni si jdou tvrdě za svým. Např. si nejprve pořídí dítě, auto na leasing a o svatbě ani neuvažují. Jsou pyšní na to, že to dokážou i bez papíru. Jsou lidé, kteří se vezmou a na svatbě mají jen svědky, nepotřebují davy příbuzenstva, i přesto, že jim to pak dlouhá léta všichni vyčítají. Oni jsou ale šťastní, že ten velký den byl jen a pouze o nich. Jsou lidé, kteří odmítají chodit na pracovní teambuildingy a jakékoliv akce. Když se jich všichni každý měsíc pořád a pořád dokola ptají proč nemůžou jít řeknou, že mají zkrátka jiné zájmy, jiný program a nepotřebují s kolegy trávit i svůj volný čas, alespoň né se všemi, které ani neznají. Kolem mě jsou lidé, kteří mají strašně moc zvířat a mnoho lidí na ně kouká velmi neuctivě. To jsou snad blázni! Jak mohou mít doma 20 morčat, jak mohou mít 5 psů? A takto bych mohl pokračovat....

Zkrátka lidé, co nejdou s davem to na tomto světě nemají vůbec jednoduché. O tom není pochyb. Ale i přesto, když věří sami v sebe a věří tomu, co chtějí a jdou si tvrdě za svým, jsou pro mě ti, kterým patří svět. Jsou to pro mě ti, kteří zůstávají sami sebou a nehrajou si na něco, co nejsou jen proto, aby šli s davem a měli to ,,jednodušší".

Zubař a dentální hygiena....

15. července 2015 v 9:58 | Alexandra
Tak a teď co s tím. Zubař a potažmo i dentální hygiena je ožehavým tématem pro velké procento lidí. Mnoho lidí se zubaře bojí a jen při pomyšlení na něj či bolaví zub se děsí. Neříkám, že já osobně mám zubaře nějak extra v lásce, ale beru ho jako někoho, kdo mi pomáhá udržovat mé zuby zdravé, abych nepřežila já je, ale ony mě. Zubař je zkrátka nutné zlo a jednou za půl roku ho zvládnu přežít. Kde je ale ono jádro pudla? V tom, že najít kvalitního, pečlivého a empatického zubaře je nadlidský úkol! Podělím se s vámi o své vlastní zkušenosti.

Když jsem byla malá, zuby mi trhali rodiče. Později, když se jednalo o např. špičáky, vzali mě na jejich trhání raději k zubaři. Bohužel to byl tak úděsný zážitek, že jsem se rozhodla k milé paní doktorce již nikdy nejít. Trhání zubu bez umrtvení, páčení a tahání skoro hodinu mě opravdu přesvědčilo, že toto neni zubař pro mě. Rodiče mi poté našli jinou paní zubařku, empatickou, která pracovala přímo ve škole a s dětmi to uměla. K té jsem chodila velmi ráda. Přežila jsem u ní jak trhání druhých zubů kvůli pevným rovnátkům, tak vrtání kazů v zubech. Sice mi nikdy nenabídla injekci při rozsáhlejším kazu či zánětu dásně, nikdy mi nenabídla bílou plombu na zadní zuby, ale i přesto jsem si na ni nějak zvykla a práce od ní mě nebolela, jen občas byla dost nepříjemná, ale za pár dní se na to dalo zapomenout.

Zlom bohužel nastal v době, kdy jsem k ní převedla i svého manžela. Několikrát mi udělala bílou plombu na předním zubu, která vypadla a já ji opět musela platit, stále dokola. Žádná záruka, nic. Mému manželovi, který má šílený strach ze zubařů a jen při zvuku vrtačky omdlévá několikrát špatně udělala plombu na zadním zubu. Ta mu vypadávala, bolelo ho to při kousání a paní doktorka tvrdila, že je to normální a že to přejde, bohužel, nepřešlo.

Manžela akutně vzali u jiného pana zubaře, kde se šíleně divili, co mu to tam paní doktorka rvala do zubu. Plombu, která nebyla ani trochu vhodná.

S manželem jsme poté dlouhosáhle uvažovali, kam tedy vlastně k zubaři chodit, všude je něco. Od protivných sestřičech přes nezodpovědné zubaře. Nikde nám nepřišlo, že bychom měli záruku nejlepší péče.

Rozhodli jsme se tedy nakonec pro zubaře soukromého. Našli jsme si stránky dentálního centra, kde hned z popisků zaručovali bezbolestnou péči a krásný úsměv. Věřili jsme jim. Sice se u nich museli platit veliké peníze ať za kontrolu, či pouhou konzultaci o bílých plombách nemluvě, věřila jsem ale, že si zaplatíme kvalitu.

V onom centru jsme se při první návštěvě cítili báječně. Hrála tam hudba, uvítala nás milá paní recepční, hned jsme dostali podrobný formulář a já měla pocit, že konečně někoho zajímá, kdo jsme a po čem toužíme. Jakmile si pro mě přišla milá, mladá paní doktorka, cítila jsem se v sedmém nebi. Ptala se mě na miminko, které s manželem čekáme a začala mě prohlížet. Bohužel v tu chvíli to začalo. Prohlídka byla velmi nepříjemná, miminko sebou v bříšku kopalo a šilo, nebylo to nic příjemného. Přežila jsem to, ale upozornila ji, že na mého manžela bude muset být opatrnější, jinak jí tam omdlí. Našla mi v puse tři počínající kazy, ale tak malé, že se mě s nimi rozhodla netrápit do porodu. Rozloučila se se mnou, šla si pro manžela a řekla mi, že se musím objednat na dentální hygienu. Sice jsem s tím nepočítala, ale říkala jsem si, že vědí, co dělají. Paní hygienistce se zrovna uvolnilo místo a mohla mě vzít hned a tak se šlo.

Co se týče hygieny, myslela jsem si, že to bude pohodička. Bohužel, myšlenkou na pohodičku pohodička skončila. Celé ošetření trvalo hodinu a půl. Všude byla krev, pořád jsem ji polykala. O štípání a bolesti nemluvě. Tekly mi slzy proudem. A to nejen při hygieně ale i při předchozí prohlídce. Nikdy jsem takovédle pocity nezažila. Maličký sebou šil, kopal... Bylo mi ho šíleně líto. Hygienistce jsem to řekla, tak mě nechala vypláchnout a řekla, že se třeba miminko zklidní. A mučení pokračovalo.

Manžela čekalo to samé a já ho už předem litovala. Oba jsme to přežili. Oba jsme vyšli s krásně bílými a čistými zuby, plni dojmů. Vysolili jsme hodně peněz, naučili se nové techniky čištění zubů. Neříkám, že jsme nakonec za tuto zkušenost nebyli rádi, ale rozhodli jsme se, že takto si bezbolestnou a kvalitní péči nepředstavujeme. Co jsme po internetu četli a od známých zjišťovali, nebylo to vše standardní a v pohodě. Nikdo nám nenabídl umrtvení vodičkou či injekcí. I to je v nejnutnějších případech v těhotenství vhodnější než stres z bolesti. Nikdo nebral ohledy na to, že jsme na hygieně poprvé a že je potřeba péči dávkovat postupně a né hned vše udělat na 100% za cenu utrpení.

Když bych to shrnula, nevím, kam budou mířit naše další kroky k zubaři. Věřím, že na nás někde ten milý a hodný, empatický pan doktor čeká. Bohužel jsme ho ale ještě nenašli....

Nikdy....

2. července 2015 v 10:27 | Alexandr
Celý život si říkám, co bych nikdy neudělal....Například mám pocit, že bych nikdy neskočil z velké výšky s padákem. Zkrátka a jednoduše mám strach z výšek. Ano, mrzí mě, že se nikdy nepřekonám, ale co s tím mám dělat? Bohužel o tuto životní zkušenost budu asi navždy ochuzen. A to se říká, že bez strachu člověk ani pořádně nežije.

Myslím si také, že nikdy nevyhraji v žádné pořádně soutěži. Nevyhraji miliony ani nějakou z lepších cen v tombole. Nevadí. Jsem zatím zdravý, mám báječnou rodinu, co víc si přát? Peníze jistě ne. Zavádí mě to k myšlence, zda by vlastně vůbec byl člověk šťastný, když by měl peníze? Mohl by si koupit vše, po čem by kdy toužil, splatit předčasně hypotéku, darovat peníze na charitu či útulek a v neposlední řadě potěšit své blízké a cestovat, kde by se mu jen líbilo. Když by vyhrál dost, nemusel už by do konce života pracovat. Mohl by být takový člověk šťastný? Zůstal by stále sám sebou? Myslím si, že ne. Celý život by se mu obrátil na ruby. Ano, vyhrát nějaký ten melounek by bylo příjemné, ale obrovskou kopu peněz? Nevím. A nejspíš to nikdy nezjistím.

Nikdy mě také váže k těm lidem, které mám již tam nahoře. Nyní mám pocit, že je již nikdy neuvidím. Alespoň né v současném životě a né naživo. Již nikdy nebudou sedět vedle mě, popíjet čaj a klábosit. Bohužel. Toto je jedno z mých nejsmutnějších nikdy.

Nikdy také nebudu moci vzít zpět vše ošklivé, co jsem kdy komu řekl a nebudu již nikdy moci napravit všechny své chyby, které jsem ve svém zatím krátkém životě udělal. Není to zas až tak smutné. Chybami se člověk učí a život jde dál, když by se mi ty chyby nestaly, byl bych tím, kým jsem ted? Určitě ne.

A mé poslední nikdy patří vděčnosti. Nikdy nepřestanu děkovat ,,bohu" nebo tomu něčemu tam nahoře za to, že jsem zdravý, že mám báječnou rodinu a že na světě ještě nevymřeli hodní lidé. Děkuji. Nikdy nepřestanu být vděčný.