Duben 2015

"Jen se smějte"

16. dubna 2015 v 14:21 | Alexandra
Nikdy jsem nebyla jen tak obyčejná holka. Vždy jsem zkrátka v jakékoliv společnosti vyčnívala. Ať už ve školce, škole, na střední či na vejšce, dokonce i v práci jsem vyčnívala. Zkrátka všude.

Nevím, čím to bylo, ale ve školce se všichni znali a ,,nového vetřelce" zkrátka nebrali. Na základce jsem byla jediná holka, která nekouřila, chodila do divadla, na balet a gymnastiku a nepatřila do žádné party, co by chodila za školu či se flákala na sídlišti. Jezdila jsem k taťkovi na venkov a měla úplně jiné zájmy a představy o světě. Nejraději jsem ležela v knížkách. Co se týče střední, bylo to velmi podobné. Chodila jsem na soukromé gymnázium, kde peníze měli snad všichni, jen ne my. Né že bychom byli chudí, ale opravdu jsem neměla vlastní skútr, nežili jsme v baráku se zahradou a nemohli jsme si dovolit jezdit každý rok k moři. Opět jsem byla jiná. Byla jsem na prestižní škole, za to jsem tam byla jako exot. Tato škola mi dala spoustu vědomostí, naučila mě logickému myšlení a odnaučila šprtání. Nakonec mi dala i nějaké ty kamarády, o kterých už ale teď již moc nevím. Byla to taková ta přátelství z nouze, aby se tam člověk necítil tak sám. Snažila jsme se a jistě i oni, ale nikdy to nedopadlo dobře. Prostě jsem vždy opět začala vyčnívat. To samé vysoká. O té ani nemluvě. A práce? Ha, ha ha. Moje práce je úžasná a strašně mě baví, ale chvíli to trvalo, než jsem se dostala mezi ty správné lidi, kteří vyčnívají stejně tak, jako já. :)

Paradoxem však je, že nakonec jsem to byla já, kdo nad tím vším vyhrál. Nechci se chlubit, to jistě ne. Ale spousta těch lidí ze školy, základky, střední a vysoké dopadla ,,špatně". I když, jak se to vezme. Každý je šťastný v jiném světě. Jen tím chci říct, že polovina holek ze střední skončila s vysokou školou a stali se takovýma těma nabízečkama pojištění, make-upů či řešení financí. Další lidé skončili za kasou a to i s titulem. Neříkám, že já jsem vysokou školu dokončila, včas jsem si uvědomila, že to že jsem chytrá neznamená, že musím studovat. Našla jsem se v oboru v IT, ve kterém bych se dříve nikdy neviděla. Teď jsem tam maximálně šťastná. Nemám vysokou školu, mám skvělého manžela, krásný baráček se zahradou. Ale hlavně, mám to nejdůležitější, jsem zdravá a nevypadám ve 24 na 50. Ano, i tak dopadli ti, kteří od základky kouřili. A to se mi všichni přitom smáli. Smáli se a ukazovali si, podívejte se, šprtka! Podívejte se, barbína! Podívejte se ona nekouří! Jooo, ona jde zase domůůů! A víte co si říkám dnes já? Jen se smějte....kdo se směje nejdřív, ten se směje naposled a myslím si, že kdo z nich na můj osud narazí, tomu nakonec úsměv ztuhne. Protože kde jsem teď já a kde oni? ;)

Mít či nemít dítě?!

7. dubna 2015 v 13:10
Asi né každý, ale velká většina z nás jednou dospěje k takovému bodu života, kdy se rozhodne mít dítě. Ať již ve svazku manželském, nebo takzvaně na psí knížku. Někdo se tak rozhodne v 18-cti, někdo 30-ti, někdo i déle. Je to na každém z nás. Každý k tomu dospěje v jiný čas. Nebo si v jiný čas najde onu spřízněnou duši, se kterou se rozhodne to dítě mít. Já si ale pokládám otázku, mít a nebo nemít vlastně děti? Je opravdu cesta za nimi tak jednoduchá, jako je jednoduché si objednat jídlo do domu? Spousta lidí to v životě nezažila a spousta zase ano. Snažit se o dítě nemusí být jen tak. Může to být pěkná dřina. A tím nemyslím, že se s partnerem nezvednete z postele. Myslím tím to, že to nemusí první měsíc vyjít. Nemusí to ale vyjít ani první rok, druhý rok a další rok. Může to být běh na dlouho trať. A to bohužel i přesto, že je vám 20.

Nejčastější věta při plánovaném početí, kterou zaslechnete od svých bezvadných kamarádů nebo rodičů zajisté bude: ,,Nesmíš na to prostě tak myslet." Paráda! Bezvadně se to řekne, ale hůře udělá. On je vlastně každý hrozně chytrý a nejvíce ten, kdo už vlastní děti má, nebo ten, co je třeba ani nechce. Nejtěžší v tomto období může být právě kontakt s osobou, co do toho přišla ,,jen se o někoho otřela". Nebo s někým, kdo je v tom a dítě ani nechce. V tu chvíli člověk nechápe, proč je ten svět tak nespravedlivý. Proč nadělí štěstí těm, co o něj nestojí a těm, co o něj stojí, nedá nic.

Celý proces otěhotnění může být tedy velmi náročný, ať už se jedná o chybu ze strany ženy, muže nebo obou. A nebo třeba o chybu ani jednoho, jen o velmi nalomenou psychiku z dlouhého snažení. A v tu chvíli si já sama pokládám otázku, mít a nebo nemít děti? Stojí mi to za to? Ano, toužím po nich, ale stojí mi za to, abych si rozvrátila vztah, aby se celý náš svět točil kolem plodných a neplodných dnů, ovulace a samých vyšetření? Možná se lidem, co jim to nejde snaží příroda něco říct. Třeba jim říká heleď, ty nejsi zralý na to být teď rodič, buď raději bankéř a věnuj se kariéře. Jsi předurčen pro jiné věci, pro tebe lepší věci. Nezahazuj se doma s plínkami.

Z mého pohledu je to možná někdy až škoda. Upnout se na jednu jedninou představu o dítěti a myslet si, že nás v životě nic lepšího nečeká. Já totiž vím, že čeká! Já osobně, bych přála miminko každému, kdo po něm touží! Přála bych si, aby tisíce žen neznaly žádná hnusná vyšetření, nebo umělá oplodnění. Moc bych si přála, aby počaly přirozeně, aby rodily zdravé děti a aby nikdy nemusely být zklamané z potratu nebo zamlklého těhotenství. Když se ale přeci jen tydle věci někomu dějí, když podstupuje jedno vyšetření za druhým, operace, umělá oplodnění a stále se mu nedaří, tak ho šíleně obdivuji a věřím i za něj, že se to jednoho krásného dne povede. Doufám, že takový člověk neztratí naději ani po 12 letech snažení. A že takových lidí je. Jen bych k tomu řekla na závěr jedno. Nejlepší by bylo se na to neupínat. Protože tím, že se na to upnu tomu stejně nepomůžu. Ano, nejde na to nemyslet, to uzávám, ale jde se zaměstnat a zaměřit se na něco jiného, třeba lepšího. Na světě je tolika možností, tak šup sem s nimi, chci je všechny objevit! I přesto, že třeba teď nemohu mít děti!