Leden 2015

Tabulkově ,,NE/NORMÁLNÍ" lidé! ;)

27. ledna 2015 v 15:53
Tak todle je vážně pecka! Né, opravdu! Již od mala neslyším nic jiného, než že Anička Kubíků to má takhle a že Frantík Bernášků takhle, a že tak je to normální! Tak to přece psychologové mají zapsané ve svých tabulkách! A když je to tam, tak to platí a kdo se chová jinak, než je to v nich, tak je nenormální. Nevím, jak u vás, ale u nás to tak vždy bylo. A pozoruji to čím dál tím více ve svém okolí a ve všech těch ženských časopisech, které se již napsaly. Zkrátka a jednoduše, lidé mimo tabulky nejsou normální a dlouho asi ejště nebudou. Musím vám ale říct, že já jsem na to pyšná. jsem pyšná na to, že jsem tabulkově nenormální člověk. Do žádných tabulek totiž nezapadám.

Vemte si například to, jak je všude napsáno, že dva lidé, kteří spolu mají žít až do smrti nesmí být deno denně spolu. To by přece bylo na palici! Takovýdle nesmysl mi přijde, že může napsat jedině někdo, kdo to nikdy nezažil a ani nezažije, jelikož by se přeci díky tomu nemohl řídit tabulkami. Já se svým manželem pracuji, každý den spolu jezdíme do práce i z práce. V práci máme sice každý svůj tým, ale vidíme na sebe a každičký den spolu chodíme na obědy, samozřejmě, že rádi i s ostatními kolegy. Z práce, když se vracíme domů, zařizujeme spoustu věcí, navštěvujeme známé a příbuzné a když přijedeme domů, pracujeme, hrajeme si se psy, zkrátka děláme vše možné, ať spolu, či bez sebe, oba dva jsme vždy rádi nablízku sebe v jedné místnosti. Výjimka je moje hodinka v horké vaně plné pěny, tam jsem sama zalezlá s časopisem a neskutečně si to užívám. Jinak jsme ale tedy každou chvíli spolu. Neříkám, že je špatné, když to tak někdo nemá, to vůbec ne! Pokud to ale někomu takto vyhovuje, tak proč by to tak nemohl mít a dělat? Nemám to dělat jen proto, že mi tabulky říkají, že spolu nevydržíme? A co moje teta, která má se svým mužem firmu, dělá mu sekretářku, jezdí s ním na montáže oken a jsou spolu 30 let? bydlí spolu i spolu pracují a bez sebe se prakticky nehnou. Chodí na nejrůznější akce, mají spoustu zájmů, samozřejmě společných.


Víte mrzí mě to né jen kvůli mě, ale kvůli všem, kdo to tak mají a ostatní je odsuzují. Netýká se to pouze této situace, ale ještě mnoha dalších. Lidé si vymysleli určité tabulky a škatulky a do nich všichni musí zapadat, pokud ne, jsou nenormální nebo kdo ví co. Já ale miluji ty nenormální netabulkové lidi, co si žijou tak, jak chtějí a neohlíží se na tabulky. Originály aby člověk těžko pohledal, kort v dnešní době. Každý má strach, co si o něm kdo myslí a hlavně, aby se mu nevysmál!

Vyber si

27. ledna 2015 v 15:11 | Alexandra

Vyber si je možnost, která mi mnohdy v životě nebyla nabídnuta a je to veliká škoda. Jde například o mé budoucí vzdělání. Když jsem byla na základní škole, všichni v rodině veděli, že jsem chytrá a půjdu na gymnázium. Bavily mě všechny předměty a tak jsem šla. Gymnázium mi mnoho dalo. nebyla jsem na klasickém šprtacím gymplu, ale na soukromém gymnáziu, kde nic nebylo zadarmo. U všech předmětů člověk musel dokázat, že je logicky chápe a nemá je ,,našprtané". Přes to vše mi ale celou dobu vrtalo hlavou, proč jsem s našima nemohla výběr školy více probrat. Ano, jsem chytrá, ale co když bych chtěla být kosmetička? No a co, že si myslí, že mám na víc, důležité přeci je, aby mě to bavilo, no ne? Zkrátka a dobře jsem neměla na výbět, naši mi předurčili gympl.

Ta samá situace nastala s vysokou školou. Dopadlo to tak, že jsem zkusila jednu, dokončila jsem první ročník a odešla, zkrátka mě ta škola nebavila, šla jsem na další, opět jsem po roce skončila, jelikož mě nebavila. Naši byli vyloženě zoufalí, že tak chytrá a šikovná holka, co jí jde učení samo skončí někde s gymplem, tedy prakticky s ničím. Podle nich gympl= základní škola. není nijak zaměřený, člověk neumí nic pořádně. Ani nevíte, jak šeredně se nakonec pletli. A možná, že když by mi dali tenkrát na výběr, dopadlo by vše úplně jinak a já bych se dnes pyšnila VŠ titulem.

Víte, nakonec jsem totiž začala pracovat. A musím říct, že jsem konečně našla sama sebe. V nynější práci jsem přes dva roky. Našla jsem si ji tři měsíce poté, co jsem ukončila studium. Vydělávám nyní větší peníze, než moje maminka s VŠ titulem na vedoucí pozici. K tomu všemu dělám práci, co mě baví. Neskončila jsem jako většina mých spolužaček s nesmyslným titulem, se kterým je nikam nechtějí vzít. Ty si poté museli najít místo v nějakém obchoďáku u pokladny.


Nakonec jsem tedy měla šanci si vybrat a to v době, kdy mi bylo dost na to, abych se osamostatnila a postavila se na vlastní nohy a jsem moc ráda, že to takto dopadlo! A navíc jsem jedním z nejlepších pracovníků u nás v týmu. Nejeden nadřízený mi vysekl pochvalu, že nečekal, že holka se střední bude tak chyrá a šikovná.


Jakmile je člověk chytrý a šikovný, věřte mi, že se neztratí, ani se středoškolským či základním vzděláním! Znám lidi, co se základním vzděláním vlastní velikánské a úspěšné firmy.

Zakázáno....

24. ledna 2015 v 16:10
Když se řekně zakázáno, napadne mě hned několik věcí, které naše zákony zakazují. Tyto věci mi přijde nesmyslné zakazovat. Zaprvé, i když jsou zakázané, stejně to lidé na tajňačku porušují a za druhé, je přece na každém z nás, jak s danými věcmi naložíme, pokud tím tedy neohrožujeme ostatní.

Napadají mě hned dvě klíčové věci a to marihuana a zákaz pití kofeinových nápojů do 18-cti let, který chce vláda probírat. Co se týče marihuany, přijde mi fér, dát možnost lidem, kteří jsou vážně nemocní, tuto drogu brát. Znám případy lidí, kterým velmi pomohla. Vždy se jednalo o velmi vážná onemocnění a tato droga jim vždy život o několik měsíců prodloužila. Tito lidé si ji však doma museli pěstovat na tajňačku. Přijde mi tedy nefér, že kvůli tomu, že se tato droga zneužívá je zákaz jejího pěstování platný pro nemocné lidi, kteří ji potřebují.

Když bych se vrátila k druhému zákazu a to tomu, že by měly být zakázány kofeinové výrobky dětem do 18-cti let, zůstává mi rozum stát. Nechápu to. To už jsme opravdu na tom tak zle, že potřebujeme být ovládaní? Až takovým způsobem? Ano, přiznávám se, že já jsem opravdu začal pít kávu od svých cca 15-ti let. A ano přiznávám se, že své mladší sestře jsem ve 12-cti letech také kávu připravil. Jednalo se však o kávu doma namletou, překapanou, ale s velmi slabou dávkou kofeinu. Přijde mi dosti zcestné, aplikovat toto jako zákaz. Je mi úplně jasné, že jde o energetické drinky a kdo ví co všechno. Přijde mi ale, že děti mají rodiče od toho, aby je učili to, co je správné a co ne. V dnešní době je normální, že rodiče děti cpou bonbonama a čokoládovýma tyčinkami, namísto toho, aby jim dopřáli čerstvé ovoce. A je tomu tak proto, že oni sami to tak dělají. Oni sami se takto stravují a jsou na to zvyklí. Když se nad tím člověk zamyslí z tohoto pohledu, museli by energiťáky a kávy zakázat i dospělým. Jelikož od nich se děti především učí co smí a co ne.

Odstáté uši....

24. ledna 2015 v 15:54 | Alexandr
Každý z nás přijde na svět s jinou ,,výbavou". Někdo se narodí silný, někdo hubený, někdo má kudrnaté vlasy, jiný rovné. Žádné z těchto rozdílů mi však nepřijdou tak propírané jako odstáté uši a jejich možnost přišití.

Víte myslím si, že to vše začíná pouze a jedině v cizích hlavách a né v těch našich. Chci tím říct, že když by dítěti na základní škole spolužáci neřekli, že je pleskouch, ani by ho nenapadlo o svých uších pochybovat. Vždyť je to úžasné, jak jsme každý jiný. Jaké by to asi bylo, žít ve světě plném kopií. Líbí se mi ta originalita a různorodost.

Zajímalo by mě, zda slavné americké herečce s odstátýma ušima, jako je například Kate Hudson někdo v dětství řekl, že je pleskouch a ještě se jí k tomu parádně vysmál. Tato herečka však se zdviženou hlavou chodí po filmovém plátně s culíkem a nic neřeší. Žádné operace, nic. Uši se dají totiž jednoduchým zákrokem nechat přišít. Sice poté máte hlavu chvíli obvázanou, ale asi se to dá nějak v pohodě vydržet. Já osobně si ale myslím, že je to zbytečné. Proč si nechávat nepřirozeně uši přišívat? Vypadá to opravdu divně, no sami si je někdy před zrcadlem zkuste připlácnout.

Zkrátka a dobře mě mrzí, že jsou ještě na světě lidé, co si dělají legracici z lidí s odstátýma ušima a sami je mají třeba přišité. Myslím si, že není hrdinství chodit s přišitýma ušima a smát se druhým, za ty jejich odtáté, ale hrdinství je podle mě to, co dělá Kate Hudson. Udělat si ulízlého culíka a vykročit na červený koberec. Zkrázka uši neřešit.

Jak vlastně dospět k rovnováze mezi málo a moc?

18. ledna 2015 v 13:55 | Alexandr
Zamýšlím se nad tím snad každý den. Všude kolem nás jsou lidé, kteří věci řeší až moc. A také lidé, kteří řeší věci málo. Jak se vlastně tedy stát člověkem, který si mezi vším tím najde rovnováhu a bude řešit věci tak akorát? Zkrátka najede na zlatý střed?

Uvedu příklad. Moje manželka byla velmi nemocná, měli jsme podezření, že jde o zánět dutin. Znáte to. Rýma, prohlenění, člověk se necítí ok. Poslal jsem ji tedy k doktorce. Ta jí oznámila, že je nachlazená, že je jí cítit z krku alkohol, což prý značí podezření na cukrovku, pokud si tedy před návštěvou nedala panáka a že má také vyšší tlak, tak že ji raději pošle na větší vyšetření do nemocnice. Ok, když pomineme, že šla k doktoru s rýmou a musela jít místo toho do nemocnice na vyšetření kvůli cukrovce a vysokému tlaku, tak jsme u jádra věci. V oné nemocnici jí udělali všemožná vyšetření a řekli jí, že tam bude muset zůstat, že mají podezření na zánět srdečního svalu, díky podivným výsledkům ekg. Tehdy jsem ještě spolu s manželkou věřil na úsudky lékařů. Zaplatili jsme nadstandartní pokoj, abychom měli klid a mohl jsem ji kdykoliv navštěvovat a čekali jsme, kdy že tedy na to vyšetření budeme moci. Řekli nám, že snad do večera a manželku naládovali paralenem. Aniž by měla zvýšenou teplotu či cokoliv jiného z příznaků, na které se paralen používá, brali jsme to ale tak, že snad vědí co dělají a necpali by jí prášky jen tak pro nic za nic. Do večera vyšetření neproběhlo, z němocnice jsem odjížděl kolem deváté hodiny večer a ženu jsem tam musel nechat s panickým strachem, že může mít zánět srdečního svalu. Druhý den si mé ženy opět nikdo nevšímal a opět ji jen cpali každé čtyři hodiny paralenem. Bylo mi to divné. Opět jí oznámili, že nemají čas na vyšetření a že jí ho udělají den další. Nechápal jsem to. Proč budeme platit tři dny nadstadartní pokoj a čekat na tak důležité vyšetření? A to mi v tu chvíli vůbec nešlo o peníze, ale o to, že jí nechtějí řádně vyšetřit při podezření na tak vážnou nemoc.

Dopadlo to tedy následovně, abych se dostal k jádru pudla. Mé ženě jsem domluvil vyšetření ještě na ten den u známého lékaře a řekl jí, ať v oné nemocnici podepíše revers. Jakmile šak došla za ošetřujícícm lékařem a sdělila mu to, tak řekl, že to neni nutné, že tedy to vyšetření nějak zařídí a šup, najednou to šlo. Na vyšetření se nic neprokázalo a moji ženu mi ihned ten den pustili domu s tím, že má jen jako jedna z mála zvláštní ekg. Ufff. A jsme u toho. Lékaři se vysmívají lidem, co řeší alternativní medicínu, lidem, co se místo kapek do nosu cpou česnekem a pijí bylinky. Nedávno jsem však četl článek o ženě, která si vyléčila rozsáhlou endometriozu a otěhotněla, i když jí lékaři řekli, že pokud vysadí hormony, tak umře a také jí řekli, že děti nikdy mít nebude. Ona si však nasadila přírodně vyráběné čípky, sedací koupele a čaje a do pár měsíců byla v tom a endometrioza jí začala ustupovat. Netvrdím, že je správné léčit si sám doma záněty slepého střeva, zlomeniny a celkově nemoci, které si člověk sám nezažene. Jsem však ale zásadním odpůrcem toho, poslouchat doktory do posledního slova a nepoužívat svůj mozek.

Bylo by fajn, opět najít rovnováhu mezi tím moc a málo. Najít si zlatou střední cetu. Jelikož upřímně řečeno, jedná se o náš život a neměli bychom si ho takto slepě nechat nadiktovávat jen proto, že to někdo výše postavený řekl. Zastávám tedy pravidlo, že vždy je nejlepší použít nejprve svůj vlastní selský rozum a až poté se rozhodnout, zda ty rozhodnutí, co za nás dělají druzí, v tomto případě doktoři, jsou opravdu pro nás to nejlepší. Já se již v mnoha případech přesvědčil, že ne. Nejlepší je zlatá střední cesta, i když neni snadné k ní dospět.

Asociální páry

11. ledna 2015 v 16:09 | Alexandra
Jak bych tak začala. Znám spoustu párů, které jsou vyloženě naprogramované k tomu trávit dovolené, volný čas atd se svými kamarádi, nikoliv sami dva se sebou. Jedná se o velmi drahé dovolené, oslavy Nového roku, Vánoce, narozeniny, svátky nebo třeba návštěvy kina. Já tyto páry chápu. Respektuji to, že je přesně toto to, co chtějí, po čem touží. Jsem osoba s velikou dávkou empatie. Mám však problém s jednou věcí a to s tou, že většinou právě tyto páry nechápou ty páry, které takto sociální nejsou. Ověřilo se mi to léty praxe.

Mým největším hororem je draze zaplacená dovolená, strávená s dalšími dvěma páry někde na Maledivách. Důvodů je více. Už jenom ty dohady, kde kdo bude sedět v letadle, čím dojedeme k hotelu, jestli budem mít all inclusive, nebo na obědy budeme chodit do nějakého města. Co budeme dělat který den. Jednoduše řečeno, jeden je spíše na památky, další na potápění, další na opalování atd. Je těžké se kolikrát sesynchronizovat s partnerem, natož potom s bandou dalších lidí. Nemluvě o tom, že člověk nemá skoro žádné soukromí. S ostatními chodítě třikrát denně jíst, chodíte s nimi na pláž. Ano, jsou páry, kterým nevadí se před sebou muckat, osahávat se a dělat bůh ví co. Já mezi ně nepatřím. Partnera ráda políbím na veřejnosti, ale určitě se s ním necicmám před našimi sedícími kamarády, které tímto dostávám do trapné pozice.

Myslím si, že jsem tolerantní člověk, ale také jsem člověk asociální. Jsem na to svým způsobem pyšná. Stačí mi pouze a jedině můj partner. Je to můj nejlepší kamarád, je to ten jediný člověk na světě, který mě nikdy nezklamal. Kamarádů jsem měla spoustu, ale nikdy žádné přátelství nebylo opravdové. Ano, nyní mám dva páry, se kterými se ráda se svým mužem stýkám. Jeden pár tvoří můj kolega z práce s mojí bývalou kolegyní a další můj bratr se svou snoubenkou. To jsou jediné dva páry, se kterými dokážeme strávit příjemný večer u večeře, či povánoční posezení. Tím ale můj výčet činností končí. Nedovedu si představit s nimi jet na dovolenou. Zkrátka jsem na tyto akce moc asociální a můj muž také.

My dva si zkrátka vystačíme sami se sebou a vyhovuje nám to. Rádi spolu chodíme do kina, hrajeme videohry, kinect, paříme na počítači, uklízíme, koukáme na filmy, chodíme na procházky s našimi psy, děláme toho spolu hodně a baví nás to. Zároveň máme hodně svých koníčků. Jedno je však jisté, stačíme si tak jak jsme, DVA. Nepotřebujeme ke štěstí další bandu lidí.

Stejně tak jako já neodsuzuji lidi, kteří rádi jezdí na dovolené v párech nebo podnikají cokoliv dalšího, stejně tak dooufám, že jednou tyto páry pochopí, že existují páry, které to tak nemají a nikdy mít nebudou. Ostatně, kde je určeno, co je vlastně správně? Sami si přece určujeme, co je a neni a pro nás je to toto! ;)