Říjen 2014

Proč ne/chovat zvířata?

18. října 2014 v 17:40
Pro mě velmi zásadní otázka. Samozřejmě chov jako takový má své klady i zápory. Já jsem se setkal s obojím.

Můj chov začal velmi nevinně. Pořídil jsem si jednoho morčecího samečka jménem Čeněk. Čeněk byl zrzavý rozeťák, kterého si velmi milá rodinka nemohla nechat, jelikož se na milého Čeňka maminka stala alergická. A to beze vší srandy. Jejich maličká dcerka to oplakala a my si Čeňka vezli vesele domů. Byl to od mala velmi milý a žravý sameček. Neuplynulo moc času a zamiloval jsem se do druhu morčete jménem peruánec. Jedná se o morče s velmi dlouhými chlupy. Jedna paní zrovna prodávala nádherně zbarvené bratříčky ve slevě, pokud půjdou spolu a tak jsem si je vzal oba dva. Šup a už byly morčátka tři. Nakonec kamarádka rušila chov, kde měla i značné zastoupení peruánců a už to jelo. Nabídla mi skvělou cenu, možnost chovat velmi barevně zajímavé druhy a byla ruka v rukávě. Najendou jsem měl doma v bytovce skoro 20 morčat.

Z prvu jsem bral chov velmi zodpovědně. Morčátka měla každý týden vyměněné bedýnky a klece, ostříhané drápky, krmil jsem je nejlepším krmivem a senem. Skoro každičký den jsem je cpal zeleninou a ovocem. Opravdu mi výborně prospívaly. Ano, neříkám, že jsem občas z toho věčného kydání kotců nerostl do nebes, kort v době, kdy toho bylo v práci hodně a já musel přijít domů a ještě hodinu čistit bedýnky. To vše jsem si vždy ale uměl zpříjemnit nějakou pěknou muzikou či seriálem a hned mi bylo líp. Odchoval jsem si tak jeden vrh, dva, tři a tak to šlo dál. Založil jsem si chovatelskou stanici a písklal si blahem. Né, že by se na chovu morčat dalo nějak extra vydělávat, prakticky vše co jsem vydělal šlo znovu do nich + jsem musel xxx dalších fifancí přidat. Tudíž šlo o skvělý koníček, nikoliv biznis jako takový.

Ani jsem si moc neuvědomoval nebo nechtěl uvědomovat, kolik času, sil a peněz mě tento koníček stojí. Když jsme se ale s manželkou přestěhovali do domečku, začali plánovat rodinu a řešili hypotéku, došlo mi, že musím něco změnit. Chov byl jednou z prvních věcí, co nás napadlo. Né že bych ty nevinné tvorečky nemiloval jako svoje děti, ale zkrátka tolik jich bylo moc. Poslední ránu mi nasadila jedna z kupujících. před třemi měsíci od mého nápadu se zrušením chovu si ode mě koupila morčátko s papíry s tím, že ho chce mít na chov a výstavy. Morčátko jsem pečlivě zkontrolova, zkontrolovala ho i má velmi dobrá kamarádka, co chová už roky. Vše se nám zdálo v pořádku. Bohužel, co se nestalo, po třech měsících mi napsala nehorázně ošklivý email o tom, že jsem jí schválně prodal morče, co není vhodné do chovu, jelikož má nějaký atypický druh zálomku na oušku. Spustila se mi v tu chvíli brada. Tak já jsem choval, protože mě chov bavil, neměl jsem z něj ani korunu navíc a vše jsem dělal s láskou a plný odhodlání. Zasloužil jsem si snad nějaké ataky od paní, co mě absolutně nezná?

Abych to shrnul. S paní jsme se po dlouhých emailových diskuzích nakonec dohodli a vše urovnali s tím, že pro ni už navždy budu ten zlý a odporný chlap, co jí prodal schválně nevhodné zvíře. Ona pro mě navždy bude ta ženská, co se neumí chovat a řešit problémy slušně. A co se týče toho chovu. Ten jsem nakonec rozpustil a nechal si jen pár nejstarších jedinců. S tím, že bez morčat žít zkrátka nedokážu. Alespoň pár jich mít musím. Určitě už ale né 20. Takových 20 morčat vás klidně může vyjít na 2000 měsíčně a víc.

Dospěl jsem tedy k tomu, že pro mě smysl chovat nemá. Obdivuji lidi, co za výstavy platí nehorázné peníze a dohadují se o tom zda je tadle barvička ok a tadle ne a jestli má ouško nahnuté sem nebo tam. Udivují mě lidé, kteří každý týden škubají svým morčatům chlupy, aby je měly na výstavě všechny stejně douhé. Jakmile má jedinec někde o vírek navíc, už je to pouze mazlík a nikoliv chovný jedinec či jedinec vhodný na výstavy. Jsem rád, že jsem z tohodle světa pryč. Komu to vyhovuje, ať si to dělá a provozuje jak chce. Já jsem jednou pro vždy skončil a velmi se mi ulevilo. Spadl mi ten pověstný kámen ze srdce.

Jeden den, který bych rád změnil.

18. října 2014 v 16:49
Zamýšlím se nad tím, který den bych rád změnil. V mém životě bylo mnoho dnů, které se úplně nevydařili podle mých představ. Který ale vybrat jako ten, který bych změnil? Sám moc nevím. Ze všech těch dnů, které se jak se říká ,,pokazily" jsem si odnesl nějaké to poučení a vyvázl jsem z nich obohacen o novou zkušenost.

Nedá se tedy říct, že by existoval jen jeden jediný den. Bylo jich mnoho a mnoho jich ještě bude. Vím ale, komu bych věnoval den, který by mohl změnit. Daroval bych ho své mamince, která mi občas, cca jedenkrát do roka zmíní den, který by ráda změnila. Jedná se o den, kdy už dále nemohla dál, byla velmi vystresovaná a v napětí. Mnoho let prakticky od útlého věku se stara o svou maminku onemocnělou roztroušenou sklerózou. Těsně před její smrtí vyřkla pár vět. Samozřejmě, že když by věděla, že je její konec za dveřmi, nevyřkla by je. Bohužel, stalo se. A ona si dodnes vyčítá, že je ze svých úst vypustila.

Ten den bych daroval právě jí. Daroval bych jí ho, aby ty slova mohla vrátit zpět, maminku obejmout a nechat jí odejít s čistou myslí.

Má smysl něco plánovat?!

8. října 2014 v 13:24
Je to velmi zajímavá otázka. Jelikož se přeci řiká, jakmile si něco člověk naplánuje a těší se na to, tak se to nějak pokazí. Dle mého názoru jde o přístup k danému plánu. Pokud si něco naplánuji a od začátku budu tvrdit, že platí rčení na co se člověk těší, to se nepovede, tak se to doopravdy nepovede. Podle mě tedy má smysl plánovat, ale s pozitivním přístupem. A pokud by se nedej bože stalo, že se to nepovede ani přesto, že myslím pozitivně, je potřeba na tom hledat něco pozitivního. Jelikož vztekem a smutkem se nic nevyřeší, jelikož už se to stalo.

Plánování je fajn věc, ale i ty nejdelší a nejpromyšlenější plány se můžou zvrtnout a zkazit. A člověk je potom akorát tak zklamaný. Můj názor ale je, že to k tomu patří a že bez neštěstí by nebylo štěstí. Tudíž já rozhodně plánovat budu ať už to dopadne jakkoliv! ;)