Květen 2014

Ten krásný věk...5 let

18. května 2014 v 10:41 | Alexandr
S věkem 5 let mám spojeno spousty a spousty zážitků. První takový nejživější je, že jsem začal jezdit na fotbal. Jezdil jsem tam s dědou a to autobusem. Kolem naší cesty jsme vždy míjeli mycí linku u benzínové pumpy. Pro mě to bylo znamení, že co nevidět budeme v cíli. Jednoho krásného dne se onen autobus nějak vlekl. Strašně moc mě už cesta nebavila a tak jsem dědovi řekl: ,,Dědo, kdy už budeme u té micinky"? A bylo vymalováno. Celý autobus lehl smíchy a později, když mi bylo více let a děda mi to vyprávěl i já.

Další bezva věc v 5 letech byl můj slovník. Například obyčejný kečup. Neříkali jsme mu s bráchou kečup, ale kepuč. Jakmile bylo k večeři cokoliv, kam se dal dát kepuč, bylo to fajn. Následující věc, kterou jsme s bráchou potřebovali k jídlu byla žlička, místo lžička.Další supr slovo. K počítání příkladů maminka potřebovala karkulačku, místo kalkulačku. Takových slov bych našel v paměti mraky. Jooo, holt v pěti letech jde spatlat kdejaké slovo.

V pěti letech jsem měl také již své závislosti. Nedokázal jsem se vzdát dudlíku. Nedal jsem ho nikomu. Měl jsem super luxusní drahý dudlík z Prioru. Byl jsem na něj právem pyšný. Byl porschetem mezi dudlíky. Co se ale samozřejmě nestalo? Při nakupování s maminkou v jednom obchodním centru mi dudlík vypadl a už jsme ho nikdy nenašli. Signál byl jasný, už dudlík nepotřebuješ a lepší než tento stejně nedostaneš. Všechno zlé je pro něco dobré, řekl jsem si později s úsměvem. Mimochodem, dudlíky byly bezva věc, když si táta občas vzal cestou na procházku do lesa do kelímku pivo u stánku. Hezky mi ho do piva namočil a to se pak dudlalo samo.

Mých 5 let bylo zkrátka pohádkových. A s postupem času i dost úsměvných.

Jak se to jako stane?

18. května 2014 v 10:02 | Alexandr
Jednoho dne si zkrátka uvědomíme, že to, co je teď a tady je důsledkem toho, co jsme si prožili v minulosti. Nejde to vrátit. Nejde jednoduše zmáčknout restart. Život jde dál, říká se. Taky že jde. Nejlepší asi je si vše představit z dálky. Vzít to vše s nadhledem. Mohlo by to být horší. Svět je z té výšky tak maličký. Nikdy nevíme, kde koho potkáme, na koho narazíme. Bylo by fajn, moci se někde cítit doma. Nemít žádné nepřátele, žádné hodně špatné zážitky. Občas je toho zkrátka na jednu hlavu moc.

Dobré je se nad tím zamyslet. Jak se to vlastně stalo? Co jsem udělal špatně? Vrátit to nemůžu, ale jak bych tomu mohl do budoucna zabránit? Chce to vše brát s klidnou hlavou a než něco řeknu, pořádně si to promyslet, abych toho nemusel v budoucnu nijak litovat. O co přece jde? Zkrátka si na chvíli během hovoru udělám pauzu na promyšlení. Lepší ztratit pár minut přemýšlením, než se poté trápit špatným rozhovorem. Jsme jen lidé. Všichni. Alespoň v takovýchto základních věcech bychom se mohli chápat.

Měl jsem kamarádku. Říkejme jí třeba Lenka. Lenka byla typickým příkladem ženy, který by udělal cokoliv, aby si všichni mysleli, že je šťastná. Nikdo samozřejmě neví, jak to bylo ve skutečnosti, ale všechny její story o jejím partnerovi a kamarádkách vycházeli ve skutečnosti z toho jak je nešťastná. Alespoň z mého pohledu. Vemte si například internet. V dnešní době je normální, že lidé sdílejí vše se všemi. Existují portály o svatbách, o bydlení, o zahradách, o mateřství o všem na co si jen vzpomenete. Fotíte si tam ratolesti, sdílíte problémy a rady. Možná vás ani nenapadne, co vše se tím druzí o vás dozví, aniž byste chtěli. Lenka měla v těchto portálech velmi velkou oblibu a vlastně dodnes má. Vše co má se svou rodinou, kamarádkami, partenerem, vše se naučila veřejně sdílet a stěžovat si. Stěžovat si jak všechny její kamarádky a rodina jsou vlastně příšerní a její partner je ten nejleší. Ve finále když mi pak u kafe sdílela, jak chodí domů z práce v noci, ani se nevidí, jak nemá problém chodit do hospody s kamarády z dětství, kteří nevěří na vztahy, manželství, rodinu a vše s tím spojené, došlo mi, že je to TA žena s velkým T, která není schopná si přiznat, že se ve všem podřizuje. A proč???? Marně mi běží hlavou.

Lenka se tedy jednoho dne rozhodla, že si chce svého partena vzít. měli vztah jako z telenovely. Po týdnu chození se k sobě nastěhovali, po půl roce si vzali dvou milionovou hypotéku a po dvou letech se ONA rozhodla, že se vezmou. Vytloukla z něj zásnuby takovým způsobem, jaký neznáte. Naštvala se, že ji nepožádal o ruku na romantické dovolené, naplánovala další a řekl mu den, kdy ji požádá. On chudák sehnal prstýnek a v onen vybraný den před ni poklekl. Byli zasnoubení. Hned toho dne na sociální síti vysela zpráva: můj přítel mě požádál spontálně o ruku, absolutně jsem to nečekala, bylo to romantické a krásné a oba jsme plakali. Ach....jak se dá pak někomu věřit. Všechny ostatní nevěsty jí samozřejmě záviděli a chtěli to samé, co ona. Dokonalý romantický vztah, kde před nimi chlap sám od sebe poklekne. Jaká faleš. Poté, co jsem si prožil vlastní svatbu a vyslechl si miliony řečí o tom, co vše mám špatně a jak ONA bude mít to nej, vzdal jsem to. Vzdal jsem kamarádství s osobou, která je zaslepená tím, krmit lidi řečmi o tom, jak ONA má vše dokonalé a všichni ostantí mohou jen slintat.

Ptám se tedy, jak se to vlastně stane? Jak se stane to, že si s někým rozumíte a dalšího dne ho ze svého života odstřihnete, jako nitku na triku, která vám tam překáží? No, jde to jednodušše. Zkrátka stačí tam, kde vám je dobře narazit na jednu takovou ONU.