,,Vůle žít"

5. října 2017 v 13:34 | Alexandra
Každý z nás má větší či menší vůli žít. Někomu stačí pětka z písmenky a už by se sebevraždil, někdo je na smrt nemocný a trpí neskutečnýma bolestma a umřít i přesto nechce. Je rád za každičkou vteřinu svého života, kterou ještě může přežít. Nevím, čím je to dáno. Zda geneticky, stylem života, tím, jak moc je daný člověk schopný být šťastný. Protože co si budeme povídat, i přesto, že nás život sem tam srazí na kolena, štěstí je hlavně v naší hlavě a v nás samotných. Alespoň u mě to tak vždy bylo. I když jsem měla ten nejhorší den svého života, tak se stačilo nad celým tím dnem zamyslet trošku jinak a hned mi bylo líp. Cítila jsem se šťastnější.

Co je ale ještě víc zdrcující, než to, že vy sami nemáte vůli žít? Je to ztráta vůle žít u někoho vám blízkého. V mém případě je to moje sestra. Je jí 15 let a je nemocná. V dětství jí doktoři zanedbali růstovou křivku a pozdě se u ní zjistila špatná funkce štítné žlázy. S mojí mámou s nemocí bojují do dnes. Vztah mezi nimi a vztah mé sestry k nemoci je velmi složitý a dal by na tlustou knížku, když byc se měla rozepsat. Co je na tom všem ale podstatné je to, že v tak útlém věku, kdy má člověk prakticky život před sebou a čekají ho samé krásné věci, jako první pusa, první káva s kamarádkou, první kocovina, nástup na střední, maturitní ples atd....nemá myšlenky na nic z toho. Prostě je jako tělo bez duše. Jen přežívá, nežije. Je doma, nechce chodit do školy, straní se kolektivu. Né, není blázen ale má takhle vše nějakým způsobem nastaveno. Podpora rodičů je obrovská, ale míjí se účinkem. Když něčemu takovému musíte přihlížet, chce se vám brečet. Né jen nad tím zmařeným mladým lidským životem. Ale i nad tím, jak moc veliká je síla okolí. Jak se dá vychovat dítě k totání sebedestrukci. A ještě to rodiče nazývaj tou největší možnou pomocí.

Abych to nějak shrnula. Já osobně mám neskutečně velikou vůli žít. Žiju ráda a žiju naplno. I já mám své splíny, takzvané depky a dny blbce. Ale to je dobře, protože právě ty můj život dělají šťastnější, více si vážím těch úžasných dnů. Mám syna, manžela a žjeme v krásném prostředí. DOkonce čekáme další miminko a já věřím, že vše bude dobré. Že budeme všichni čtyři šťastní a spokojení jako doposud. A přála bych to i vám, abyste neztráceli vůli žít, povznesli jste se nad maličkostmi a snažili se radovat i z mála.
 

"Sakra, kde je rovnost"

27. srpna 2017 v 21:37
O rovnosti a nerovnosti mezi muzem a zenou uz se toho napsalo mnoho. Co ale rovnost mezi dětmi, rodiči či tchánem a tchyní? Proč zkrátka všichni ti ,,starší dospělí" mají pocit, že jim nejsme rovni? Mají snad pocit, že bychom se už jako maličká miminka měli rodit se stejnýma zkušenostma, jako oni? To je přece nemožné! A celý život si říkat nemám právo jim něco říct, vždyť oni jsou mnohem zkušenější a starší a mají toho mnohem víc za sebou. No to přece nejde! Uznejte sami. Ale mnohdy mám pocit, že přesně to se od nás očekává. Abychom stáhly uši a jen jim naslouchali. Přičemž by bylo nejlepší, abychom dělali a říkali přesně to, co se po nás chce. A běda, když bychom měli svůj vlastní názor! To je pro ně nemyslitelné. Můžeme jim to všichni vysvětlovat horem dolem, ale myslím si, že jsou neponaučitelní a že to nikdy nepochopí. Né, že b nás neměli rádi, ale prostě to tak mají dlouhá léta zažité a je pro ně těžké to vidět jinak. A tak nám nezbývá nic jiného, než se ke svým dětem chovat jinak, lépe a nedávat jim sežrat, že my jsme ti, kdo mají navrch.

"Kdybych tak mohl změnit svůj život"

21. července 2017 v 21:26 | Alexandra
Je to složitá otázka a přitom by se mohlo zdát, že je na ní jednoduché odpovědět. Ale není. Je to sakra těžké. Tak moc. protože když bych něco na svém životě změnila, třeba by se nestalo něco jiného, co mě ale v budoucnu udělalo šťastnou. Je to velice začarovaný kruh. Berme to ale tak, co by bylo, když bych si svůj život mohla nadiktovat. Prostě bych před narozením stála ve své dospělácké podobě někde před soudem a diktovala drobounké paní s brýlemi u stolu, která by ťukala do stroje, co chci. Jaký život si představuji a do puntíku chci.

Když bych totiž mohla změnit svůj život, udělala bych spoustu věcí jinak. Jelikož, nýbrž a protože mám za sebou spoustu zkušeností, které mě poučily. Mnohem víc bych si vážila zdraví a stavěla bych ho na první místo. Vždy jsem si myslela, že zdraví beru vážně a že přece vím, že je to to nejdůležitější. Ale nebylo tomu tak. Říkali to ostatní a tak jsem to říkala taky. Znáte to. Na narozky, svátky nebo třeba i Vánoce to všichni říkají. ,,hlavně hodně zdraví!" Ale co je hodně zdraví? To že má člověk sem tam rýmu je v pohodě. Ale to, že nás obklopují lidé s vážnýma nemocema, to že i já sama jsem si musela projít operací, kterou dělali mému vlastnímu dítěti, to je prostě život. Krutej. Ale jedno vám povím, zdraví opravdu není zadarmo a není to nic, co bychom mohli ovlinit a tak vážit si ho by u mě bylo na prvním místě. A nebylo by to tak, že bych to jen říkala, já bych tomu opravdu věřila! Zdraví je chatrné a máme jen jedno a to ještě né vždy ve svých rukou.

Dále bych ve svém životě změnila můj celkový postoj k lidem. Určitě bych neměla spousty a spousty kamarádů v období základky či střední školy, ale vybírala bych si jen ty opravdové. A víte jak se poznají? Jakmile je vám nejhůř, jsou tu vždy pro vás a to i o půlnoci, když se s vámi rozejde partner, nebo když vás někde auto nechá stát. případně když vám dítě spadně z postele, teče mu krev a vy máte strach, aby to nebylo něco vážného. Ti praví přátele za svoje přátelství a za to co pro vás dělají nic neočekávají. Né, že byste je měli vysávat a jen od nich brát. Je potřeba i dávat. Ale není to podmíněné. Nic co pro sebe děláte, neděláte proto, že za to něco očekáváte. Děláte to proto, že se máte rádi a že si sebe vážíte.

I když jsem ve svém životě byla vždy, co se týče vztahů hodně hrdá, tak bych byla ještě víc. Nenechala bych si jen ta od někoho ,,s...át" na hlavu jen proto, že ho miluju. Protože ten, kdo má potřebu být na vás hnusný, vám za to nestojí. A to nejde jen o hnusné nadávky při partnerské hádce. Tady jde o víc. o to, že vás podvádí, že se nezdravě zafixuje ke své matce a vy jste až ta druhá.

Řeknu vám, že bych více studovala. Né vysoké školy, kurzy atd...Studovala bych to, co mě skutečně baví a né to, co mi kdo řekne, že bych měla umět. Nechtěla bych se učit věci jen proto, abych je někde odříkala jako básničku. Chtěla bych se učit jazyky, jet s rodinou do Itálie a umět si objednat capuccino italsky a ani při tom nemrknout. Učila bych se věci, co mi dávají smysl. I když to někomu smysl nedává, já bych chtěla vědět víc o medúzách, delfínech a celkově podmořském světě. Šetřit si více peněz a pořídit si jednou mořské akvárium a né do nekonečna chovat v 2+1 bytě 20 morčat a mít z toho akorát nervy. jelikož prodej morčat není žádná legrace. lidi umí být zlý a závistiví. O tom ale jindy.

Změnila bych například i své poprvé. Určitě není dobré s někým spát natruc vlastním rodičům, kteří nechtějí, abyste o to přišli. I když už vám je 17....Na některé věci se vyplatí si počkat a udělat si je hezký, protože jsou jednou za život...

Je toho spousty, co by člověk mohl, chtěl nebo měl změnit ve svém životě....Ty základní a njedůležitější jsem vypsala. Každý to máme jinak a každý bysme změnili něco jiného. Nejdůležitější na tom všem ale je, že už to změnit nejde a tak je potřeba se poučit a příště tp udělat líp. Vždyť zítra je zase nový den a změna je možná pokud doopravdy chceme.
 


"Tohle není můj hlas"

17. července 2017 v 18:33
Tohle není můj hlas! A to do slova! Já přece nikdy neříkám, že děti nesmí běhat s jídlem po celém domě. Nepřijde mi divné ani zvláštní, že maminky kojí na veřejnosti 3-leté děti a starší. Nejsem zastáncem fyzických trestů a nevyhrožuji jimi. Ne, to nejsem já, doopravdy. A i přesto často slýchávám věty typu:,,Mamince by se nelíbilo, že jí tady všude drobíš". ,,Maminka by byla smutná, že jsi jí to rozbil." ,,Takhle velcí kluci už nebumbají maminky mlíčko." No tak sakra kdo to teda říká! Řeknu vám to! :) Všudypřítomné babičky a dědečkové. myslí to dobře, to ano! Chápu je, nějak si to zažili a teď se to snaží hlava nehlava prosazovat. No ale mluvit za mě? To je snad pod úroveň každého znás, když nás ten někdo nahoře obdařil každého svými ústy.

A tak vám radím nedejte se. Nenechte druhé mluvit za vás a vychovávat vaše děti. Člověk může mít své vlastní hranice, ty mé jsou křičení a plácání přes zadek. A přes ty nikdo, kdo je s mým dítětem nesmí jít.

"Strach z neznámého"

29. června 2017 v 21:12
Za celý svůj život jsem se mohla přesvědčit, že tam, kde strach nemám, tak záhy přijde. Například takový příchod dítěte na svět. Malovala jsem si to dokonale. Příchod miminka bude úžasný. Budeme tři, budeme si užívat rodinný život. Budu nakupovat krásné oblečky a hračky, budu jezdit po návštěvách příbuzných a budu si užívat pohodičku doma. Nebudu mít mastné vlasy a chodit doma v teplákách. S manželem si na sebe budeme dělat pravidelně čas. Vše bude sluncem zalité. Proč by to taky mělo být jinak? Vždyť mít miminko je to nejkrásnější na světě. Bude celé dny spokojeně hajat, já ho budu kojit a přebalovat a ono se na mě bude spokojeně smát. Budeme si spolu hrát a postupně se bude učit všechny ty úžasné věci jako je držení hlavičky, lezení, chůze či mluvení. Mít miminko je ta nejúžasnější věc na světě. Je fakt, že vám nikdo neřekne, jaké bude zrovna to vaše miminko a jaké ty začátky s ním budou. Každopádně tušíte správně. Doma jsem zažívala pravý opak všeho, co jsem napsala a upřímně se omlouvám těm maminkách, o kterých jsem si myslela, jak s jedním malým uzlíčkem nemohou zvládat domácnost a ještě být svěží, odpočaté a vždy krásně namalované a čisté. Jakmile bych měla potuchu o tom, jaké peklo může mateřství být, tak bych měla strach z toho neznáma jménem dítě. Ale já jsem si byla na 100% jistá, že strach mít nemusím, že svět miminek je mi naprosto známý. Zažila jsem dvě dětičky od narození, jedním z nich byla má sestra a druhým má neteř. Dva spokojené vrnějící uzlíčky.

Nechci vůbec nikoho strašit, nebo odrazovat od toho mít děti. Jen bych byla dříve opravdu vděčná, kdyby na mě někdo tuto zkušenost dokázal přenést. I přesto, že je lidská zkušenost nepřenosná, tak řeči typu: ,,Bude to úžasné, vše budeš zvládat a bla bla" bych brala s rezervou. protože teď už vím, že to být idylka vůbec nemusí! Vím, že děti mohou být vážně nemocné, že musejí jezdit o všech možných vyšetřeních hned od narození. Také vím, že rýma u miminka je peklo, že kojení neni vůbec lehké a že dětský pláč je to nejžalostnější volání o pomoc, které jsem kdy slyšela a né vždy je jednoduché přijít na to proč vznikl. Mít dítě je pro mě tou nejnáročnější a zároveň nejkrásnější životní zkouškou a obdivuji ty, kteří si ji nechají až na podější věk. Já jsem mladou maminkou a mám co dělat, abych to mnohdy zvládla, protože i ten největší flám byl v mém životě prd oproti tomu, když je vám špatně a musíte se postarat o malý brečící uzlíček. Svůj život bych ale neměnila a dítě bych si pořídila i přesto, že již vím, co to obnáší. Spoustu mě toho naučil. Naučil mě trpělivosti, oddanosti, naučil mě lásce k volnému času....Je úžasným parťákem. Tento strach/nestrach z neznámého zvládám. Sice jsem občas na pokraji sil, ale stojí to za to. Jak zpívá Svěrák s Uhlířem: ,,Mějte děti, chraňte je"! :)

"Nikdy se toho nevzdám"

24. června 2017 v 6:50 | Alexandra
Sedím a přemýšlím, čeho bych se nikdy nevzdala. Není to jednoduché. Záhy mě ale napadá odpověď. Nikdy, ale nikdy bych se nechtěla vzdát svých snů. Sny nás totiž podle mě drží takzvaně nad vodou. To v co věříme a sníme o tom nás žene kupředu jako ten nejlepší motor na celém světě. Ať mám sny jakkoliv nereálné, pevně věřím, že se mě, ale nebo i vám jednou splní. A proč by ne? Vše je přece možné. Jak si jinak vysvětlit, že máme ve svých životech kolikrát z pekla štěstí. Ano, sem tam je to i z pekla smůla ale o tom až jiný den. Dnes je to o snech. O tom, že se vyplatí snít, že to má smysl a jednoho dne se nám to splní.

Dobře také vím, že bych se nechtěla vzdát dítěte v sobě. Nééé, nejsem těhotná, ale jsem dospělá a i přesto mnohdy značně infantilní. Nevadí mi se synem na veřejnosti zpívat písničky, ať je to jakkoliv falešné. Nevadí mi honit ho po čtyřech. Ráda si stavím z kostek lego duplo domy a auta. Když bych měla dceru, bude muset ježíšek přinést bárbínu i pro mě. Nestydím se za to, že já si s bárbínama hrála do 15. A když už jsem si jednoho dne řekla, že jsem na hraní ,,velká holka" tak jsem najednou nevěděla, co s volným časem. A začala jsem tehdy hodně číst.

A čeho se dále nevzdám? Nikdy neříkej nikdy, ale momentálně touhy žít. Toho pocitu, kdy ráno vstanete a víte, že je nový den, že začíná nové dobrodružství. Každý den jsou totiž v našich životech malá štěstí. I třeba jen to, že se na vás někdo mile usměje. Já poslední dobou jako velké štěstí beru to, že jsem relativně zdravá. Období dlouhých nemocí je snad už za námi a teď i vypité kafe je dar. Každý krok, kdy mě nic nebolí je zázrak. Tak hledejme společně další důvody, proč se vyplatí žít a nevzdávejme se nikdy ničeho v co věříme. I kdyby nás totiž zavřeli do černočerné věže, tak myšlenky nám nevezmou, ty jsou jen naše. :)

"Rychle, rychle běží čas"

4. června 2017 v 21:44 | Alexandra
Jednou z věcí, která mi v mém životě dělá problém je rozhodování se. Nejsem příliš pověrčivá, ale význam mé osobnosti v závisloti na znamení na mě více méně sedí. Jsem narozená ve znamení váhy a tudíž celý svůj život ve velkém množství případů váhám. Mnohdy mi rychle běží čas a já mám na rozhodnutí jen pár vteřin. I přesto nevím, váhám a jsem na pokraji sil. jak se mám sakra rozhodnout?

Celý svůj dosavadní život hledám a tápu, čím bych chtěla být, co ze mě vlastně jednou bude? Po zkoušce dvou vysokých škol, absolvovaného gymnázia a tří let praxe v IT firmě nevím. Je hodně věcí, které mě baví a naplňují, ale i přesto tápu, zda má rozhodnutí byla a jsou ta správná? Jestli i já jednou budu šťastná s tím, co jsem ve svém životě dělala? Čas utíká velmi rychle. Jeden den je vám pět a druhý deset. Tak rychlé to je. Na váhání tedy neni příliš času. Je potřeba jednat. Být silná a postavit se tomu. Určitě bych se jednou nechtěla ohlédnout za svým životem a zjistit, že jsem ho většinu prováhala.

A tak stojím před velkým rozhodnutím, poslouchat rozum, či srdce? Čím se rozhodovat? Čemu dát přednost? Je to velmi těžké a upřímně soucítím se všemi, kdo také váhají a nevědí, i když se jedná o tak důležité věci jako je výběr budoucího zaměstnání. Okey, i přesto, že jsem mladá, vystudovaná lékařka se soukromou praxí už ze mě nejspíš nebude, mám rodinu, dům a spousty povinností. Ale obklopuje mě spousta čiností, které by se v budoucím povolání mohly rozvinout a já se upřímně těším, která z nich to nakonec bude. IT svět je úžasný. Nejen, že vám v něm dobře zaplatí, prakticky máte práci jistou, když jste chytří a je o vás velký zájem. Co vám ale IT svět nedá je vnitřní uspokojení, že máte ve svých rukou svůj čas. IT svět zná přesčasy, tvrdou práci a dřinu, věčné sezení u počítače, meetingy, školení a služební cesty v dlouhých kolonách. Je to těžké, ale právě proto žijeme, abychom se v ten správný den rozhodli, že nenecháme svůj život a čas v něm jen tak plynout, ale že se rozhodneme jít dál, udělat krok do neznáma. Zkrátka že začneme dělat to, co nás skutečně baví a naplňuje a se sevřeným žaludkem budeme čekat, jestli naše práce a dřina budou mít úspěch a my se jednoho dne staneme nezávislými a budeme dělat to, co nás naplňuje a baví. Budeme tomu nakonec věnovat tolik času, kolik my sami chceme.

"Když se nikdo nedívá"

15. května 2017 v 21:37 | Alexandra
Téma týdne mě přivádí k zajímavé myšlence. Jedná se o sousedy, respektive sousedské vztahy. Ono je vlastně asi jedno, jestli jde o panelákové byty, řadové domky či samostatně stojící domy. Ať chcete nebo ne, všude máte nějaké sousedy. A kde jinde jste tak na očích, jako právě na balkóně panelákového komplexu nebo na své vlastní zahradě?

Na světě jsou různí lidé. Jsou lidé, kteří vyhledávají společnost a rádi se druží. Opakem jsou lidé, kteří mají rádi ,,svůj teplý smrádek" když to tak řeknu a společnost dalších lidí příliř nevyhledávají. Já osobně miluju soukromí a to především na své zahradě. Ta zahrada je moje, proto jsem si ji koupila. Ráda na ní trávím čas se svým mužem, synem, ale i celou rodinou, která nás jezdí navštívit. Co mi ale vadí, jsou šmíráci. Když si kupujete barák, ani vám to nedojde, nastěhujete se, pár let v domě žijete a nakonec zjistíte, že vaše zahrada vám nezajišťuje dostatek soukromí a že jste se nastěhovali právě vedle šmíráka, pro kterého je očividně váš život zajímavější, než ten jeho. My měli ,,štěstí" a jsme obklopeni samými důchodci, kteří s úctou k nim nemají nic lepšího na práci, než nás sledovat, případně nás nahánět u plotu. Jednou jsem narazila na zajímavý článěk týkající se soukromí na zahradě. Velmi mě na něm pobouřila věta: ,, Neměli bychom si své zahrady nechat obehnat neprůhlednými ploty, mohlo by to ukazovat na naše špatné mezilidské vztahy".

Upřímně je mi totiž nejlépe na naší zahradě právě tehdy, když se nikdo nedívá. Potřebuji soukromí a klid, pro relaxaci, pro řádění se synem. Potřebuji ořezávat vzrostlé túje a čistit bazén ve chvílích, kdy nejsem pod drobnohledem, když se nikdo nekouká. A když už se ty lidi koukají, ať si raději své komentáře nechávají pro sebe. Co mě totiž spolehlivě dokáže otrávit život je sousedka za záclonou sledující každý můj krok. Při nejbližší příležitosti si u plotu odchytává mého rok a půl starého syna, který k ní absoltuně nechce. Nějaká stará paní ho v tomto věku opravdu nezajímá a má lepší věci na práci, než jí dělat cvičenou opičku. Absolutně mi nevadí sousedy slušně pozdravit, prohodit pát zdvořilostních vět, nebo jim něco půjčit či pomoc. Co ale výsostně nesnesu je nerespektování soukromí a jakmile má někdo barák obehnaný neprůhledným plotem, tak ho chápu. Jeho zahrada, jeho pravidla! Sama mám v plánu svou zahradu co nejvíce chránit před soukromím, jelikož tak, jak je to teď je to už neúnosné.

"Hranice normálnosti"

14. května 2017 v 7:48 | Alexandra
Kde vlastně leží ona pomyslná hranice normálnosti? Kde bychom ji všichni mohli najít? Ať se na to snažím přijít jakkoliv usilovně, tak vám na rovinu musím říct, že nevím. Nikdy jsem si totiž nepřišla takzvaně "normální". Upřímně mám totiž mnohdy pocit, že mi připadají normální věci, které ostatním připadají krajně nenormální.

Dá se to krásně popsat na několika příkladech. Několik dnů u nás přespával můj bratr. Zatím co mně přišlo normální jít si lehnout po vytuhnutí dítěte kolem jedenácté hodiny, on se domů vrátil ve tři ráno z pařby, pustil si film a po jeho shlédnutí jel do práce. Co je v tomto případě normální? Kde je ta hranice? Je normální ponocovat a nejít spát, nebo jít spát ještě před půlnocí? Ano, odborníci a vědci na to mají svá měřítka, své tabulky, co je a není normální. Mně se to ale vůbec nelíbí. Poslední dobou už mě to totiž přestává bavit. Nikdo nemá právo soudit to, co děláme. Pro každého je hranice normálnosti někde jinde.

Existují i velmi vtipné hranice normálnosti. A to například v jídle. Můj manžel miluje olomoucké tvarůžky s chlebem namazaným máslem a zapíjí je mlékem. Pro mě naprosto nepředstavitelná kombinace. Za to já dokážu sníst knedlo vepřo zelo a zajíst to zmrzlinou. Každý máme jiné chutě, jiné zvyky a návyky a jen proto to přece neznamená, že by to, co má rád ten druhý nebylo "normální". Podle mě je normální vše, čím nikterak neubližujee druhým. Nehledě na to, co je zrovna vepsáno v pomyslných tabulkách! ;)

"Chvilka pro sebe"

4. května 2017 v 22:23 | Alexandra
Nikdy jsem se příliš nedokázala vcítit do lidí, kteří se nudí. Sama jsem nudu dá se říct nikdy nezažila. I když jsem čekala v těhotenství na dlouhá vyšetření, tak jsem se vždy dokázala nějak zabavit. Například jsem si s sebou vzala notebook s filmem. Postupem času si ale myslím, že troška nudy je zdravá a mnohdy nám může hodně přinést. Jen tak si sednout, koukat ,,do blba" a nedělat nic. Vypnout myšlenky a vychutnávat si to ticho a klid.

Nikdy jsem netoužila tak moc po chvilce pro sebe jako teď, když jsem se stala matkou. Čím starší mé dítě je, tím méně toho času je. Poslední dobou mám pocit, že nerušenou chvilku pro sebe mám akorát tak v autě na cestě za zubařem. Bohužel i v tom autě jsem ale v totálním stresu. Jedu pozdě, nestíhám, narazím na kolony, v rádiu nehrajou nic pořádného, zkrátka je to na pytel. Moje ideální chvilka pro sebe by vypadala tedy asi takto. Měla by minimálně 30 minut. Taková hezká, delší chvilka. Měla bych při ní v ruce šálek lahodné kávy a nějaký dokonale upečený věneček z odpalovaného těsta, s krémem a výbornou polevou. Ležela bych v horké vířivé vaně a vše bych si to slastně vychutnávala. Z vody by voněla pěna a všude kolem by bylo ticho. Ach...dřív těchto chvilek člověk využít neuměl, zdá se mi, ale teď bych ji více než ocenila. :)

Kam dál